Čusky čauky, tak je tu zas pátek! Ty předvánoční týdny mi utíkají nějak ještě o fous rychleji než všechny předchozí – a to mám zas pocit, že tenhle rok zmizel lusknutím prstů. Každopádně třetí adventní neděle je za rohem, tak doufám, že už máte všude rozvěšená světýlka a ozdoby a koledy u vás jedou ve smyčce. Nebo taky ne, pokud je to něco, co vás moc nebere. Ale nějakou pěknou knížku a hrnek čehosi horkého si dopřejte, možná i s kouskem cukroví. To je totiž na tom předvánočním čase stejně nejlepší.

Dneska ráno konečně trochu mrzlo a počasí začínalo připomínat takovou tu pěknou zimu – ojíněné stromy, modrá obloha, sluníčko a mráz. Čili ideální stav na kafe, velkou konvici čaje a psaní blogu.

Čauky mňauky! Nejzásadnější zprávou dnešního dne je, že sněží! SNĚŽÍ! Teda aspoň dneska ráno v Praze, kde právě sedím a píšu blog. Nechte si pro sebe případné komentáře, že to jsou jen takové zmrzlé mrňavé cucky, které ani v nejmenším nepřipomínají nynyny sněhové vločky, i to, že hustota tohoto jevu je zhruba jeden cucek na tři metry krychlové. Aneb jak se říká v jedné mojí oblíbené knize: kde se […] nedostává schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co je.

Ahoj, ahoj, čas běží jako voda, čtyři týdny utekly jako nic, a tak jsem dnes s překvapením zjistila, že je zase řada na mně, abych psala blog.

Čusky čauky všem, tak jak se těšíte na Vánoce? Listopad je za mě jeden z nejhorších měsíců roku (spolu s únorem, a možná taky lednem), takže jeho úspěšné přežití v mém případě závisí na tom, že si co nejvíc protáhnu takové ty pěkné halloweenské podzimní radosti a pak nasadím rovnou vánoční světýlka a koledy. Z několika stran jsem si vyslechla, že na Vánoce je ještě brzy (což je blbost), takže se pořád zuby nehty držím čarodějnického módu.

A je to konečně tu – za okny vítr a déšť, dlouhé večery a doma krb a kafe. Prostě to, čemu já říkám ideální čtecí podmínky a čemu Katka říká neuvěřitelná a odporná zima (opravdovou zimu už nekomentuje, protože je většinou beznadějně zamrzlá). Ale aby všechno nebylo tak růžové, nějaký šikula si včera hrál na drátech vysokého napětí a pak mi doma nešel celý den proud.

Húúúúú! Skříííp! Vžúúú! … Kdybyste nevěděli, tak to měl být strašidelný pozdrav, protože se blíží Halloween. Sice to je svátek ne úplně místní, ale soudě podle množství dýní, přes které se člověk musí brodit, když si vyrazí na nákup do jakéhokoli supermarketu, nám tu asi docela zdomácněl. Druhá, o trochu míň pravděpodobná možnost je to, že se všichni najednou asi tak na čtrnáct dní v roce zamilovali do dýňových polévek… a taky dýňových paštiček, dýňových koláčů a dýňové šťávy. Tak nevím…

Ahoj, po dlouhé době vás všechny zdravím! Kdybych si chtěla dát tu práci a spočítat, kolik času přesně uplynulo od doby, kdy jsem napsala svůj poslední CooBoo blog, určitě bych se dobrala výsledku, ale já se radši spokojím s přibližnou informací, že už je to víc než sedm let. Naštěstí ani za sedm let se některé věci a část osazenstva v CooBoo nezměnily, viď, Michale. ;-) A například série Škola dobra a zla, kterou jsem před sedmi lety s nadšením začínala, ještě definitivně neskončila. Pořád se můžu těšit na Příručku pro Navěky a Nikdyvíce.

Nazdárek všem! Vůbec nechápu, kam zmizely poslední tři týdny, protože mi přijde, že jsem minulý blog psala asi tak včera. Uf. Ale prý ne, prý jsem zas na řadě, jak mi sdělil Michal, když jsme se sešli v kanceláři. Tyjo, ten koncept scházení se v kanceláři jsem už úplně zapomněla a je to dost podivné, úplně jsem si na lidi odvykla. A taky jsem si teda odvykla na místnost, kde jsou dva pod nulou, když tam vkročím. Ale už si zase jedeme naši klasiku, takže já zabalená v padesáti šálách a svetrech doběhnu do kanceláře, těším se, že se ohřeju… a Michal sedí u okna otevřeného dokořán a nechává se ovívat severákem. Takže než se naučím s naším novým termostatem, abych mohla zase pěkně ráno roztáčet radiátory, sedávám na židli jako velká vlněná koule a všechno je překrásné.

Podzim se k nám přiřítil bleskovou rychlostí a kromě hezčího počasí, nových knih a voleb přinesl i trochu netypicky Svět knihy a HumbookFest. O přípravě na Svět knihy jsem psal už minule, ale musím říct, že letos všechno šlapalo jako na drátkách, jen prostě bylo divné, že není jaro – a pevně doufám, že se příští rok vše zase vrátí do zajetých kolejí, protože si řekněme otevřeně, že dvě takto velké knihomilské akce během dvou víkendů je opravdu trochu moc. A já strašně doufám, že jste si užili HumbookFest, bavil vás program, potkali jste kamarády, pokochali se opravdu skvělými kostýmy a že vás zaujali autoři, kteří na akci vystupovali. A určitě jste nepřehlédli ani Radka Starého, o jehož knize – a vlastně celé sérii – Arila chci dneska psát.