Pomalu se blíží konec dubna a s ním i tradiční pálení čarodějnic. A asi je jedno, jestli je slavíte někde u ohně na kraji lese, uprostřed města, na zahradě nebo jestli ten večer zůstáváte doma. Důležité podle mě je si vybrat tu správnou knihu, kde se to čarodějnicemi jenom hemží.

Já osobně doporučuju Manon Černozobou ze série Skleněný trůn, kvůli její síle, odvaze a drobné krvežíznivosti. Jako nic proti moderní čarodějnicím, co si sedí někde v křesle a hrají si s kartami, ale prostě pořádná čarodějnice, která si sedne na koště (v případě vytuněnější verze na draka) a vykuchá svého nepřítele v letu, je o dost lepší. Takže si užijte čarodějnice, ať už čtete cokoli.

Já shodou okolností právě čtu knihu, která se tématu čarodějnic také dotýká. Jde o dnes už klasickou knihu Šarlatové písmeno od Nathaniela Hawthorna. Jedná se o jedno ze zásadních děl americké literatury – a pokud čtete knihy odehrávající se na tamějších středních školách, s velkou pravděpodobností se o něm hlavní hrdina nebo hrdinka zmínili. A proč to spojení s čarodějnicemi? Protože se děj odehrává v Salemu, kde proběhly jedny z největších čarodějnických procesů. A o čem Šarlatové písmeno je? Hlavní postavou je Hester Prynneová, kterou poprvé spatříme, když stojí i se svým novorozeným dítětem na pranýři, na který byla odsouzena poté, co se provinila cizoložstvím a pak odmítla sdělit, s kým dítě má. A právě v tom okamžiku také zahlédne svého manžela, o kterém si myslela, že je již mrtvý. A tak se ocitáme ve zvláštním milostném trojúhelníku mezi Hester, jejím tajemným milencem a zhrzeným manželem. A samozřejmě nesmí chybět ani její dcera Perla. Jako označení svého prohřešku musí Hester na hrudi nosit šarlatové písmeno, aby ji každý hned poznal a věděl, čeho se dopustila. Skvěle napsaný příběh, který je záměrně zasazen do puritánského Bostonu 17. století, přináší otázku vinny, zkostnatělé morálky i otázku lidské svobody. A že jde o příběh stále živý, dokazuje množství například filmových adaptací. Jednu z posledních možná znáte – jde o film Easy A z roku 2010. Režisér přenáší celý příběh do prostředí současné americké střední školy – a i zde šuškanda a společenská ostrakizace dokážou člověka vyloučit ze společenství za údajné „prohřešení“. A i zde se objevují základní otázky: Má o sobě a lidech kolem sebe člověk vždy říkat pravdu? Jak moc člověk musí žít podle morálky, kterou sám považuje za špatnou a která mu neumožňuje strávit šťastný a plnohodnotný život? A opravdu jsou vinni pouze ti, na které daný prohřešek „praskl“, nebo svá tajemství máme všichni, ale pokrytecky je skrýváme a přitom odsuzujeme ostatní? Jestliže rádi čtěte klasické autory, přečtěte si Šarlatové písmeno! Myslím, že o něm budete dlouho přemýšlet. Vychází v půlce června – čili kdybyste na Světě knihy nevěděli, po čem sáhnout, tohle je jasná volba.

A abych vás neochudil o tradiční přehled (neb v minulém blogu jsem byl vytahán za uši, že tak nečiním), přináším info, co kdo čte. Takže Adéla se pustila do korektury Popelu a duše, Iveta se věnuje Jedeme v tom spolu a Katka se chystá na Dokonalé léto.

Mějte se a hodně čtěte! 😉

Michal