Předvánoční stres vrcholí… U nás v CooBoo naštěstí tolik ne, ale na ulici je ho dost – všichni někam spěchají, sehnat poslední (či první) dárky, vyzvednout všechny balíčky, vytisknout poukazy, nakoupit vše potřebné, dopéct co je třeba a k tomu stihnout případný vánoční večírek, setkání či besídku. Asi to znáte. A pak přijdou Vánoce a klid (konečně!) a člověk najednou zůstane doma a neví, prostě neví, co dělat… Po všem tom shonu je sice úlevné si najednou odpočinout, ale po chvíli se to omrzí a přichází nuda a otázka: co teď? Venku je ošklivo, nic se nemusí… A to je ta chvíle, na kterou vás teď připravím.

Dnešní blog se mi bude psát asi docela těžko. Chci vám totiž moc povědět o jedné knížce, na které zrovna pracuju, hrozně moc vám chci o tom příběhu říct co nejvíc, ale zároveň nemůžu!

Jste fanoušci rodiny Addamsovy? Viděli jste filmy, černobílý seriál, anebo ten barevný na Netflixu? Máte slabost pro určitou morbidnost, výstřednost, citovou plochost (i když to je sporné), černou barvu a rodinného příslušníka, kterého jako by velká část chyběla?

Dneska pro vás mám anketní otázku: co byste dělali, kdyby se vám do ruky dostal odemčený telefon člověka, kterého zas až tak nemusíte? Samozřejmě omylem… Prolezli byste ho, nebo byste ho odložili, kontaktovali dotyčného člověka a počkali, než si ho vyzvedne? Jenže to kontaktování vlastně není až tak snadné, když ten telefon máte vy, že?

Že je venku ale hnusně? Zrovna když jsem si říkala, že ten podzim snad vezmu na milost, příjemné teploty, hezky na svetr, barevné listí, dýňové latté, spousty vypálených svíček… a pak toto? Teplota skoro na nule, mlha, z nebe se neustále snášející mrholení s příměsí sněhu (aneb ho*na s háčkama, jak tomu doma interně říkáme)… velebnosti, hnus je to! Ještě že máme ty knížky!

Přišel listopad, ubylo světla, dorazily mlhy a všude se začaly objevovat Vánoce. Vánoční světýlka, vánoční knihy, adventní kalendáře všeho druhu… najednou prostě nelze uniknout.

Něco vám prozradím, blogů z nejrůznějších veletrhů už jsem psala hroznou spoustu. A všechny jsou si dost podobné, protože, no… ony jsou si i ty veletrhy vlastně dost podobné. Takže takhle pravidelně vykrádám sama sebe, abyste si dvakrát do roka (protože jezdíme na veletrh do Frankfurtu, ale taky na jaře do Bologni) přečetli vlastně dost podobný blog o tom, jak bloumám po halách a hledám pro vás ty nejlepší příběhy. Tak jsem si řekla, že budu statečná a zkusím to jinak! Povím vám něco o veletrhu samotném a zkusím popsat, jaké to je se tam ocitnout.

Výsledky pátého ročníku jsme vyhlásili tradičně v rámci HumbookFestu. Jeho tématem bylo heavy contemporary a vítězkou se stala Anna Mauci, které u nás příští rok vyjde knížka. Také byste o to stáli? Vydat knihu a stát se hvězdou příštího HumbookFestu či HumbookStage? Pak rozhodně pokračujte ve čtení!

Rozhodla jsem se, že dneska přeskočím obligátní meteorologické okénko a nebudu psát ani o tom, jak minulý týden Tereza pobíhala po frankfurtských halách a hledala ty nej young adult knížky a slintala nad ořízkami. (Ona vám o svém pobytu na frankfurtském knižním veletrhu určitě ráda poreferuje sama.) Dneska totiž chci psát o knížce, která mě naprosto dostala.

Mám pro vás takovou anketní otázečku: Co byste dělali, kdybyste najednou dostali na starost knihy jedné z nejmilovanějších autorek z celého nakladatelství, o něž se doposud s největší péčí staral váš kolega? Možnosti jsou dvě. První – jásali byste, zalykali byste se radostným smíchem a těšili se, jak si počtete její nejnovější knihu, která má zhruba milion osm set stran, jako první, hned po překladatelce. Druhá – utekli byste s jekotem někam do koutečku, protože to je monstrózní úkol a monstrózní zodpovědnost, nezklamat všechny fanoušky (a taky je to monstrózně dlouhá kniha). Ale nic naplat, někdo si tuhle šťastnou kartu/černého Petra vytáhnout musel.