Přečtěte si první dvě kapitoly nové hokejové romantiky. A na co se těšit v Kousku tebe? ❤️‍🩹 heavy contemporary 💕 new adult, ale bez spice 💬 chaty a fotky, 11 barevných ilustrací ❤️‍🔥 zakázaná láska a obrovské toužení 🏒 found family trope s bandou hokejistů

Narychlo spolknu ještě nerozkousané sousto omelety, kterou Miles schválně připálil, abych si ji mohla dát, a přemítám, jestli mám dostatek kreditů na oběd v kantýně. Provozní bistra, ve kterém pracuju, je bohužel lakomá kráva, co zadarmo rozdává tak nanejvýš urážky, ale dýška – a „omylem“ spálené jídlo – mě nutí držet jazyk za zuby a v rámci možností ji ignorovat.

Popadnu ve spěchu tašku a s hlavou stále skloněnou nad mobilem vyskočím z chatu se ségrou, abych dnes už poněkolikáté otevřela mail. Chvíli nervózně držím palec nad ikonkou, než se konečně odhodlám kliknout. Pokud budu mít jednou v životě štěstí, budu moct seknout se svojí druhou brigádou v knihovně a z deseti dolarů na hodinu skočit na trojnásobek. Kéž by to bylo ještě víc, abych se mohla vykašlat i na tuhle.

Bohužel poslední notifikací v mé schránce je i nadále pár dní starý účet z nemocnice, který si nebudu moct dovolit, pokud mi nepřijde ta zatracená zpráva od manažera marketingu univerzitních sportů. Zklamaně zastrčím mobil do kapsy a nutím se tím teď netrápit.

„Čaaau a díky za snídani!“ zavolám na Milese od zadních dveří z kuchyně.

S nikým jiným se neloučím, nemá to smysl. Personál se tu střídá jak na běžícím pásu – kromě kuchaře, který je splachovací, a mě, protože nemám jinou možnost, tu s Laurou nikdo nevydrží. Nehledě na to, že kámoši jsou luxus, kterého jsem se už dávno vzdala. Jediný, s kým se kromě Gracie pravidelně bavím, je její patnáctiletý „jenom kamarád“, kvůli němuž škemrá o novou paruku, aby se mu líbila (což samozřejmě vehementně popírá). Kdo ví, jaký TikTok trend se na její pohřeb učí on… Nebo že by ho Gracie nutila tančit Agnes k mojí Enid? Vlastně spíš naopak. Přece jen je Luke blond.

Ušklíbnu se při pomyšlení na to, jak mu ty jeho přerostlé vlasy natáčím kulmou do elegantních prstýnků, ale úsměv mi brzy zamrzne na tváři. Ne kvůli naprosté nepatřičnosti takových myšlenek, ale proto, že je venku asi tak minus milion stupňů a vzhledem k ledovému větru pocitově ještě o milion míň.

Vlasy mám okamžitě v puse, v očích, všude kolem hlavy a marně přemýšlím, kde jsem do háje zašila gumičku. Z kapes ale vytahuju jen účtenku z lékárny, klíče a M&M’s, co se mi rozkutálí po zledovatělém chodníku, takže to nakonec vzdám a doufám, že nějakou najdu později v autě.

Klouzat poslepu po parkovišti a pokusit se u toho smrtelně nezranit sice nebylo na mojí bingo kartě, ale rychlý pohled do zpětného zrcátka mi prozradí, že počasí není můj jediný problém. Kruhy pod větrem uslzenýma očima by místo korektoru potřebovaly spíš tak sedmdesát hodin spánku a našedlá pleť taky zrovna nekřičí, že je mi fajn. Nemám ale čas ani na pořádnou sprchu, natož postel, takže svůj tragický stav zachraňuju make-upem a deodorantem a spěchám na přednášku.

Znovu zírám na těch pět písmen, který mi s každým nádechem víc a víc stahují plíce, až mám pocit, že mi brzo odříznou přísun kyslíku, a nedokážu přestat myslet na všechny ty věci, co leží naskládaný v krabicích v garáži, jako by nic neznamenaly. Na máminy šaty, který pořád voní jako ona, její oblíbený parfémy a kosmetiku, šperky uložený bez špetky organizace v dřevěný truhličce s květinovým gravírováním… Promnu si palcem zlatej snubní prsten na pravým malíčku a nějak se nemůžu přimět odepsat.

Je čas jít dál.

Jenomže já nechci. Mám pocit, že když ty věci zmizí, zmizí i ona. Jako by každej svetr, každá blbost z šuplíku držely kus její přítomnosti pohromadě. Jako by jejich vyhozením někdo oficiálně potvrdil, že už se nikdy nevrátí. A to nedokážu přijmout. Ne teď.

Pro tátu to znamená krok dopředu, pro mě krok pryč od ní. Od posledního hmatatelnýho důkazu, že tu skutečně byla.

Je čas…

Jako by existoval nějakej správnej okamžik, kdy její ztráta přestane bolet. Jestli mi někdo zapnul odpočet na hodinkách, tak jsem jejich zvonění zmeškal, protože si rozhodně připravenej nepřijdu. Cítím jen strach. Že když dám tátovi zelenou, potvrdím tím, že jsem se s jejím odchodem smířil.

Vztekle mobil zamknu a zastrčím do kapsy mikiny.

Koleno mi bezmyšlenkovitě lítá nahoru a dolů a moje plíce jsou pořád jako ve svěráku. Potřebuju na to přestat myslet, nemůžu riskovat, že se sesypu uprostřed posluchárny. Umím si představit, že drby o tom, jak kapitán Vlků chytil na přednášce panickou ataku, by se po kampusu rozšířily rychleji, než bych se vůbec stihl vzpamatovat.

Zahledím se ven z okna. Z bílošedý oblohy se sypou na zem chomáče sněhových vloček. Do háje, zas budu muset odhrabávat celý auto.

Máma milovala sníh. Vždycky se smála, když jsem k tomu před odjezdem na trénink používal místo smetáku hokejku a na seškrabávání námrazy nože bruslí. Tátovi to tak zábavný nepřišlo, akorát nadával, že si poškrábu čelní sklo. Ale já to stejně pokaždý udělal znova. Když onemocněla, byl bych schopnej doslova čehokoli, jen abych jí na vteřinu vykouzlil úsměv na tváři. Kdyby mi to dovolila, vzdal bych se pro ni celý svý podělaný hokejový kariéry.

Dost. Ani na tohle teď myslet nemůžu.

Odvrátím se od okna a rozhlédnu po posluchárně, zoufale hledám cokoli, co by mě aspoň na moment rozptýlilo.

Pohled mi padne na prázdný místo o několik řad přede mnou. Na podzimním kurzu Základů komunikační teorie tam sedávala holka s hrozně pěknýma vlasama. Měly zajímavou barvu, kterou bych nejblíž přirovnal k medu nebo karamelu. V ležérních vlnách jí splývaly až po pas, ovšem jen ve vzácných chvílích, protože si je většinu času svazovala těma nejujetějšíma gumičkama, co existují.

Bylo to vlastně docela zábavný sledovat. Pravděpodobně musí mít rozsáhlou sbírku, která zahrnuje úplně všechno, od květinových a hippie vzorů přes různý zvířata, ovoce, hmyz až po flitry a korálky.

V prosinci jsem dostal přehlídku těch nejdivnějších – santovských, grinchovských, se sobími parůžky a naposledy jsem ji viděl na závěrečným testu, kam přišla s jednou, která barevně svítila.

Ta vzpomínka mě znovu pobaví. Zajímalo by mě, jestli si zapsala pokračování kurzu i v tomhle semestru, neumím si totiž představit, s čím vším by ještě mohla přijít. Znovu se rozhlédnu, ale nikde ji nevidím.

Sedím zašitej úplně vzadu, takže mám dokonalej přehled a kontrolu nad celou místností. Nesnáším, když nevím, co se mi děje za zády. Na ledě mi pozornost celýho stadionu upřená mým směrem nevadí. V ostatních případech už to mám trochu jinak.

V šumu, který plní posluchárnu, zaslechnu svoje jméno a ne omylně se tím směrem podívám.

„Sedí kousek za náma, neotáčej se.“

Když někomu tuhle větu řeknete, můžete mít jistotu, že udělá přesnej opak. Jedna z blondýnek na místě pár metrů ode mě se rádoby nenápadně ohlédne přes rameno a já v ní poznám svůj silvestrovskej hookup. Skvělý.

Vzápětí k mým uším dolehne i slovo sex, takže bych se vůbec nedivil, kdyby k sobě jejich konverzace přilákala pozornost i poloviny dalších studentů, znuděně čekajících na příchod profesora. Ale vzhledem k tomu, že zazní ve spojení s „nejlepší, co jsem měla“ a „neskutečně pozorný“, vlastně mi to ani nevadí.

Promnu si čelist, abych zakryl úsměv pro případ, že by se někdo díval.

Jasně, že se snažím být v posteli pozornej, nejsem kokot, abych se staral jen o vlastní potřeby. Když si to holka se mnou neužije, jakej to má potom smysl, to bych si to rovnou mohl udělat sám.

Hodinky na ruce mi zabrněním oznámí příchozí zprávu.

Jo, tak takhle se jmenovala. Těžko říct, pro co je to zkratka. Vivian, Genevieve, Viola? Svoje číslo mi do mobilu uložila sama, ani jsem si o něj neříkal.

Mít společnej předmět s puck bunny mi rozhodně den nezlepší. Nerad bych, aby se z naší jednorázovky snažila dělat dvourázovku, nebo dokonce dvourázovku a něco víc. Nemám čas na něco víc, potřebuju se soustředit na hokej.

Odepíšu jí tu nejvíc basic výmluvu, kterou od hokejisty může dostat.

Do učebny konečně dorazí profesor Rodriguez a hned za ním dovnitř vklouzne drobná holka. Jde očividně pozdě, na první pohled vypadá uříceně, ale snaží se působit nenápadně. A vůbec jí to nejde. Za chůze si svléká péřovou bundu, zvedne ze židlí půlku řady, aby se dostala na poslední volný místo uprostřed, a málem u toho někomu smete kafe ze stolu. Když se ten malej uragán konečně posadí, poznám ji. Přesněji řečeno ne ji, ale ty zlatavě hnědý vlasy.

Tak přece jen se zapsala…

Opřu se lokty o lavici a se zaujetím se nahnu víc dopředu.

Zapne si počítač a najde si v něm poznámky.

Čekám. Tak co to bude dneska? Jednorožci, avokáda, čmeláci…?

Zakloní hlavu lehce dozadu a medový prameny se zalesknou ve světle zářivek. Prsty si zajede do vlasů, ze zápěstí stáhne modrou gumičku a omotá si ji okolo ledabylýho drdolu.

Nahnu se ještě o kousek blíž a přimhouřím oči, abych lépe zaostřil. Modrá. Nezdá se mi to, opravdu jen… modrá.

Zklamaně se opřu. Z nějakýho důvodu mi to ještě víc zkazí celej tenhle podělanej den.

---

Ukázka ilustrací v knize

Kliknutím ilustraci zvětšíte.

× ×