blog

To máme ale krásný den! Teda aspoň tady v Praze, v pátek dopoledne. Slunce svítí, ptáčci cvrlikají, jarní květiny kvetou, ach! Teploměr teda nebyl dnes ráno až takový optimista, tak jsem si na procházku se psem raději ještě vzala čepici i rukavice a musím přiznat, že když proti nám běžela slečna jen v tričku s krátkým rukávem a v šortkách, poněkud mě to rozhodilo. Nu co, třeba byla minulý týden na dovolené někde na jihu a už ji přestalo bavit nosit spoustu oblečení, tak prostě dělá jaro, seč může.

Jak jsem psal v posledním blogu, letos se už na začátku března uskutečnil knižní veletrh v Bologni. A já hlásím, že i přes anabázi, kdy jsme do Itálie letěli s několika přestupy prakticky přes severní pól, jsem se z něj právě vrátil. Jak bych vám ho jen popsal…

Prosím vás, můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že už je březen? Jen tak, sám od sebe, takhle rychle? Přijde vám to normální? Mně totiž teda moc ne. Před chvilkou začínal leden, člověk mrkne a dějou se věci… S tímhle tempem tu při příštím blogu máme prázdniny.

Minulý týden jsem se slunila na horách, a tak za mě psaní pátečního blogu musela převzít Adéla. Tenhle týden už jsem ale zase zpátky, i když bez sluníčka, a tak je páteční blog na mně. Jestli jste měli příležitost prohlédnout si náš ediční plán na první pololetí 2023, určitě vám neušlo, že v květnu budeme vydávat komiksovou adaptaci románu Ruty Sepetysové V šedých tónech. A právě o ní bych chtěla dnes psát.

Zdar a sílu, moji milí, doufám, že jste si užili Valentýna, pokud ho slavíte, případně že jste tento den přežili ve zdraví jako každý jiný, pakliže je vám tenhle svátek úplně šumák. Já si této slávy obvykle všimnu tak, že se v obchodech s nějakým předstihem objeví srdíčkové všechno, a začnu se těšit na patnáctého února, kdy si budu moct nakoupit hromadu čokolády (a buďme upřímní, taky prosecca) ve slevě. 😊 Nicméně abyste si nemysleli, že mám srdce z kamene a milostné příběhy mě nedojímají, chtěla bych vám dnes představit jednu z mnoha knížek, které mi v uplynulých týdnech prošly pod rukama.

Já vím, že každý to má jinak, ale já mám jaro vždycky spojené s knižním veletrhem v italské Bologni, který se většinou koná v první polovině dubna. V té době tam svítí sluníčko, panuje krásné jarní počasí, schůzku si můžete dát v areálu festivalu venku na lavičce a k tomu si vychutnávat gelato, večer si zajít na pracovní drink a užít si ho venku před podnikem… Prostě spojit příjemné (knihy) s ještě příjemnějším (jarní Itálií). Ale proč o tom píšu teď, na začátku února?

Prvně vás zdravím v novém roce – což je trochu ostuda vzhledem k tomu, že je konec ledna, ale tak užila jsem si poslední blog loňského roku, tak teď nastalo dlouhé čekání. Jak se vám daří v tom ledovém podnebí, co se tady najednou stalo? Užíváte si křupání zmrzlé trávy pod nohama, nebo byste už raději jaro? Pro správný tým (Michal vs. já) můžete hlasovat… no, asi tak v komentářích. Každopádně doufám, že to tady čtou normální lidi a jaro vyhraje, žejo…

Pojďme začít mým oblíbeným meteorologickým okénkem, protože to už tady dlouho nebylo! Ráda bych vás o něco požádala – mohli byste se prosím společně se mnou modlit, aby už konečně přestalo být jaro nebo skoro léto, když má být zima, a aby už taky trochu něco nasněžilo? Pěkně prosím, smutně koukám! Docela ráda bych pro změnu šoupala nohama na lyžích, a ne v práci po koberci, když zapomenu včas poslat ostatním něco, co jsem rozhodně slíbila v předchozím týdnu a pak se mi to vykouřilo z hlavy. A pojďme si říct, že třeba takové Praze sněhová čepice fakt sluší a kvetoucí keře v parku vypadají v lednu vážně dost divně. 😊

Michal mi posledně tak trochu vypálil rybník. Tenhle týden jsem původně chtěla psát o Korunních princeznách, protože je právě dočítám a jsem z nich vážně nadšená, ale jelikož jste o nich slyšeli před tak krátkou dobou, rozhodla jsem se dnešní blog věnovat začínající české – za mě velice slibné – autorce Denise Černé.

Sice je to jen těžko uvěřitelné, ale už je tu nový rok. A tak zatímco někteří z nás se ráno prvního ledna těžko budili z náročné noci, já jsem se těšil na devátou, kdy si budu moct na Goodreads zadat knižní výzvu (to je poslední léta takový můj každoroční rituál). Nicméně letos jsem poprvé váhal – ne kvůli počtu titulů, ale kvůli tomu, zda se vůbec zúčastnit. Protože koncem loňského roku to bylo docela hektické a někdy jsem se nutil do čtení jen proto, abych splnil limit. Ale nakonec jsem to vyřešil šalamounsky, dal jsem si méně titulů a slíbil si, že se víc mrknu na komiksy. 😉