Pokud pravidelně čtete naše blogy, jistě jste si všimli, že jsem před časem jeden zasvětila nové knížce Ruty Sepetysové, která vyšla teď v listopadu a jmenuje se Tvůj příběh. Nebudu zastírat, že Ruta patří mezi mé nejoblíbenější autory, a jsem moc ráda, že jsem tenhle soubor jejích rad, historek ze života, ale i všemožných doporučení a úkolů pro psavce pomohla v české mutaci přivést na svět. A protože jsem sama kdysi absolvovala několik kurzů tvůrčího psaní a Rutiny úkoly mě nadchly, napadlo mě, že by bylo fajn třeba takové dva vybrat a zkusit oslovit naše české autory a navrhnout jim, aby si je vyzkoušeli.

Jestli jste se ještě nepodívali, kolikátého dneska je (jen pro pořádek, blog píšu v pátek), tak to udělejte. Musím přiznat, že jsem se poněkud vyděsila. UŽ JENOM MĚSÍC! Nechápejte mě špatně, mám Vánoce nejradši na světě a vždycky si myslím, že na všechno důležité mám dost času.

Začal pořádně upršený a vcelku nevlídný podzim, slunce vykoukne už jen někdy, a tak nastalo období viróz, chřipek, kašlů a rým. Na nás v redakci začala kašlat Adéla… a uvidíme, kdo se ještě přidá. Nene, Adéla byla samozřejmě uvědomělá a do redakce nepřišla a hezky si četla doma s rýmou. A tak si říkám, že když člověku zrovna není úplně nejhůř a netrpí v chřipkové agonii, skýtá menší nachlazení čas na čtení, který by se v normálním běhu škol, práce a kroužků asi těžko hledal.

Jak vypadá takový podzim v redakci? Jestli si nás představujete zachumlané do deky, jak si čteme s horkou čokoládou (s takovýma těma maličkýma marshmallownama, samozřejmě!) v klíně a v pozadí praská hořící krb, tak… máte pravdu vlastně jen napůl :D Hořící krb v redakci nemáme, ale zato se Bára hrdinně rozhodla bojovat s klimatizací, která se pořád tváří, že teploty vůbec neklesají, a je potřeba naopak chladit. Takže se ji pravidelně snaží přemluvit, že o pár stupňů víc by nebylo k zahození, a my tak mohly odhodit aspoň nějaké ty vrstvy svetrů (v případě Adély jednorožčí mikinu).

Jestli nás znáte už nějaký ten pátek, určitě víte, že pro nás, redaktorky uvyklé pracovní rutině sestávající z redigování, dělání korektur, posuzování rukopisů, vyplňování tabulek, psaní e-mailů, vaření kafí, drbání v kuchyňce a popojíždění po kanceláři na židli, znamená každá akce „venku“ velkou slávu. A co teprve, když nás autorka pozve na křest někam, kam musíme jet několik hodin vlakem! To už je opravdu velká věc!

Měsíc se s měsícem sešel, strašně to letí, a už je zase řada na mně, abych psala blog. Venku lije, vůbec nic mě tam netáhne, a tak je o to snazší sednout si k počítači a pustit se do toho. Navíc jsou dneska podzimní prázdniny a naše kanceláře téměř zejí prázdnotou. Je tu ticho a klid. Takže vlastně ideální podmínky. A v těchhle ideálních podmínkách bych vám ráda představila jednu novou českou fantasy, kterou jsme si nechali pěkně uležet, aby dozrála, a ke které před časem Dory Cizko stvořila krásnou obálku. Ta knížka se jmenuje Strážci živlů a napsala ji Alice Lily Neradová.

V posledním blogu Tereza naznačila, že se toho teď v CooBoo mění hodně – a měla pravdu. Vlastně se nám vystřídala půlka redakce, Michal, jak známo, odplul k břehům dospělé literatury, Katka naopak k těm nejvíc dětským a já jsem se s Terezou vrátila na své staré místo a rovnou do víru dění – protože v říjnu je nejen Humbook, ale i knižní veletrh ve Frankfurtu, po kterém teď Tereza běhá a vybírá pro vás ty nejzajímavější tituly na příští rok. Držíme jí palce, ať má šťastnou ruku!

Jak avizoval už Michal ve svém rozlučkovém blogu a taky minulý týden Adéla, v CooBoo se za posledních pár týdnů udály velké změny. Michal nám zamával a odebral se do dospělejší redakce a Katka zase za ještě o fous veselejšími starostmi, než jsou knihy (protože co si budem, ty pořád ještě roztomile nežvatlají a nepotřebují vás 24 hodin denně, vztah kniha – čtenář spíš funguje naopak. Jen si to přiznejte, určitě máte nějakou knihu, na kterou s láskou žvatláte a potřebujete ji mít neustále u sebe…) Ale abych neodbíhala od důležitých věcí! CooBoo samozřejmě nemohlo zůstat takhle poloviční, takže jsem se od žvatlajících bytostí do redakce vrátila zase já. Po dvou letech. Tak mě tu máte! :D

Povím vám, že sednout si takhle v pátek ráno k prázdné stránce s tím, že mám psát blog, když se v poslední době v naší redakci udály tak nesmírné veletoče, není jen tak. Ještě jsem ani neusušila kapesník, jak jsem byla nakřivo z toho, že se půlka z nás vydala jiným směrem (mávám Katce i jejím novým starostem a doufám, že jí budou dělat ještě větší radost než knihy se zlatou ražbou POD přebalem, mapou na předsádkách a barevnou ořízkou k tomu, a mávám i Michalovi a jeho dospělejším knihám a přeju mu, aby si při práci mohl konečně naplno… otevřít okno, i když je venku třicet sedm pod nulou, a ne, vůbec nejsem dojatá), a už naprosto zběsile jásám, protože se k nám do redakce vrátily známé tváře. Nicméně nebudu předbíhat, protože se samy uvedou v některém z příštích blogů. 😊 Zatím budeme dělat tajemný hrad v Karpatech…

Musím říct, že v redakci je to teď trochu smutné – Katka mateří na mateřské, Adéla se sluní na ostrově uprostřed Středozemního moře a Iveta dneska pracuje z domova. Takže se tu dívám na svůj polovypitý hrnek kafe (no dobře, já si dělám zásadně jednolokové a silné), závidím Adéle a Ivetě a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Nicméně i když sedím v kanceláři, na ostrov se plavím – vlastně hned na několik ostrovů.