Sice je konec ledna, ale venku panuje poctivý podzim, takže když jsem ráno šel do pekárny, nejen že jsem pěkně zmokl na střídačku ze všech stran, ale taky mě to málem odfouklo někam směr Rusko. Takže jestli takhle bude celý víkend, pevně doufám, že vaše plány se točí kolem křesla (postele, gauče…), deky a čtení. Případně kolem filmového maratonu Harryho Pottera či jiné bohulibé činnosti.

Škatulkování knížek do různých žánrů a věkových doporučení je vždycky ošemetné a vždycky se budou jednotlivá rozmezí aspoň částečně překrývat, nebude jasné, kam přesně knížku šoupnout. My bychom vám chtěli dneska doporučit pár titulů, které stojí na pomezí mezi klasickým YA čtivem pro dospívající a beletrií pro dospělé publikum.

Byla, nebyla v loňském roce (ano, musela jsem se zamyslet, jestli to fakt bylo vloni) jedna taková pěkná fantasy série. A nebyla to žádná obyčejná série, nýbrž Dědictví krve! A to se mi tááááák líbilo, protože to nebyl jen tak ledajaký fantasy příběh, kde jsou nějaká kouzla a čáry a divná zviřátka, hrdinka je vnadná fešanda k pohledání, hrdina má čelist ostrou jako střep a oči hluboké jako dvě studny a černý vlas mu padá do čela…

Ahoj, ahoj, týden se s týdnem sešel a já jsem včera zjistila, že je zase na mně, abych psala blog. Kolegové jsou laskaví, vždycky mi to připomenou. Ale je fakt, že jsem si říkala, že už je načase, abych sem napsala o jedné knize, kterou chystáme na konec března. O knize, která mi nečekaně rozmnožila vrásky na obličeji, ale která je tak nějak jiná a vystupuje z naší produkce.

Nazdárek v novém roce! Doufám, že jste 2022 odstartovali vykročením tou správnou nohou a už se těšíte, co vám přinese. Nicméně to není úplně sranda, všichni víme, že leden je takové pondělí roku a člověku se po vánočním volnu nic moc prostě nechce… Akorát číst.

A je to opět tady – poslední den roku, kdy se všichni vrhnou na slavení, připíjení a vymýšlení předsevzetí. Já samozřejmě nejsem výjimka, takže už v lednici chladím své oblíbené melounové dětské šampaňské, na tácu se pomalu kupí marshmallowové jednohubky a na čestném místě hrdě trůní prskavka, kterou se s velkou pompou chystám zapálit o půlnoci. Prostě všechno, jak má být.

Myslím, že vymýšlení tématu tohohle blogu jsem věnovala historicky nejvíc času za celou dobu, co jsem v CooBoo. Už na mě vyšlo několik Valentýnů, ale předštědrodenní blogové okénko ještě nikdy. A tak jsem dumala a dumala, z uší se mi kouřilo několik dní v kuse. A dneska ráno jsem si vzpomněla na jednu takovou nemilou příhodu a o tématu bylo rozhodnuto!

Je s podivem, kam až člověk dokáže zajít a v koho je schopen se proměnit z lásky. Musí jít ale o silný plamen, jinak ta proměna moc dlouho nevydrží. Takhle jsem například před mnoha a mnoha lety trhla rychlostní rekord na kole, protože mě těšilo, jak mě můj společník chválí. Kvůli jiným holkám musí jezdit pomaleji, než mu vyhovuje, zato se mnou jede, jak je zvyklý. Ještě že jsme spolu jezdili jen hodinu. Já jsem pak v podstatě upadla i s kolem a další dva dny jsem nemohla chodit. Znovu už jsem na kolo s tímhle člověkem nevlezla.

Čusky čauky, tak je tu zas pátek! Ty předvánoční týdny mi utíkají nějak ještě o fous rychleji než všechny předchozí – a to mám zas pocit, že tenhle rok zmizel lusknutím prstů. Každopádně třetí adventní neděle je za rohem, tak doufám, že už máte všude rozvěšená světýlka a ozdoby a koledy u vás jedou ve smyčce. Nebo taky ne, pokud je to něco, co vás moc nebere. Ale nějakou pěknou knížku a hrnek čehosi horkého si dopřejte, možná i s kouskem cukroví. To je totiž na tom předvánočním čase stejně nejlepší.

Dneska ráno konečně trochu mrzlo a počasí začínalo připomínat takovou tu pěknou zimu – ojíněné stromy, modrá obloha, sluníčko a mráz. Čili ideální stav na kafe, velkou konvici čaje a psaní blogu.