Tentokrát jsme o sepsání kubulínského blogu požádali naši stážistku, která k nám od září týden co týden chodí nakukovat do redakce. Má tak možnost si vyzkoušet v přímém přenosu, co všechno obnáší práce v nakladatelství. No a náš každotýdenní blog je jen střípkem, který ji rozhodně nemohl minout.

Vím, vím, dva týdny tu teď bylo ticho po pěšině a žádný blog z kubulínské redakce, je mi jasné, že naši pravidelní čtenáři byli velmi zarmouceni… :D

Poslední dobou mám pocit, že se knihy dělí na dvě skupiny – podle anotací. Na knihy, kde se vlastně dozvíte (skoro celý) příběh už v anotaci a jen si řeknete: „To by bylo dobrý rozvést do delšího textu a zažít v knížce na více stránkách.“ Tuhle knihu si koupíte, začnete ji číst a je to skvělé, protože dostanete přesně to, co jste čekali. Ne že by tam nebyla žádná překvapení, příběh nějak plyne, samozřejmě se posune, udělá nějaký ten plot twist a vy dočítáte knížku s tím, že byla tak super, jak jste vlastně na začátku čekali.

Adéla minulý týden psala o Mrtvé říši od Stacey Marie Brown a ukázala tu její famózní českou obálku. Já bych dnes chtěla představit jeden český rukopis, který má s Mrtvou říší cosi společného.

Když jsem včera ostatním kubulínkám nabídla, že dneska napíšu blog, protože vám potřebuju představit další knihu od Stacey Marie Brown z divokého světa lidí a fae, opravdu jsem si nemyslela, že budu v pátek ráno sedět u počítače, který na mě bude posměšně blikat černým kurzorem na bílém pozadí, protože já akorát koukám z okna, mám okno a hlavou se mi honí jen: „Všichni jsou mrtví, Dejve…“

Minulý týden se tu Tereza rozněžňovala nad knihami Alice Osemanové, ale dneska se podíváme na úplně opačný konec škály našich knih. Představuju si ji zhruba takhle: začíná to Pusheen a všemi ostatními tituly, které mají obálky ve veselých, vesměs pastelových barvách (i když se občas dotýkají i dost neveselých témat) a jsou tak nějak nynynky, a končí to obálkami víceméně skoro černými jako duše hlavního hrdiny, se kterým bychom všichni rozhodně vyrazili na rande až na světa kraj. (A všichni bychom se u toho ještě taky nějak třpytili. Nebo by se nám aspoň třpytily šaty nebo okolní nábytek, víte, co myslím, žejo?)

Hned na začátku dnešního blogu vám musím říct jednu věc, totiž že jsem děsně neobjektivní. Alice Osemanová je totiž jedna z mých nejoblíbenější kubulínských autorek. A táhneme to spolu už nějaký ten pátek. První vydání Solitairu totiž vyšlo už v roce 2014.

Vydrží láska dlouhé odloučení? Přetrvá, když jí okolí nepřeje? Když jsou ostatní proti ní a snaží se zamilované rozdělit? Vydrží láska hrubé zacházení, trochu šílenství, nějaké to rodinné prokletí a hanbu?

Na psaní dnešního blogu jsem se moc těšila. Minulý týden mě Adéla poprosila, abychom se prohodily, protože chtěla psát o Nočních ptáčatech, která vycházejí už v únoru, a to s opravdu luxusní obálkou. A protože já jsem se s vámi chtěla podělit o dojmy z Prokletých královen, které si budete moct vzít do ruky až koncem března, dávalo to smysl.

Jsou různé knihy: takové, které vezmete do ruky s velkým očekáváním a nakonec to tak nějak vyšumí a vy si po poslední stránce řeknete meh, to snad za to ani nestálo. Nebo si to meh řeknete už po první kapitole, i to se může stát. Nebo čtete a čtete a příběh se vyvíjí zajímavě a pak najednou bác ho, udělá obrat úplně hloupým směrem. Váš oblíbený hrdina se zachová tak hloupě, že byste mu jednu vrazili, nebo se vypravěč přestane věnovat tomu, co vás opravdu zajímá, a místo toho má potřebu vám důkladně popsat, co má někdo na sobě, od spodního prádla až po jehlici na klobouku a výšivku na kapesníčku. Nebo nástropní malby v přístěnku na košťata. Případně se místo toho, aby se něco dělo, hrdinové ubírají lesem… a pak se stále ubírají lesem… a když si myslíte, že už těch přírodních krás bylo dost, promění se les v temný hvozd plný uzlovatých haluzí a bludných kořenů, a vás přitom mnohem víc zajímá, jestli spolu ti dva něco mají, nebo ne, jestli se zvládnou navzájem omluvit, vysvětlit si křivdy, jestli se jim povede vyrvat trůn ze spárů tyranského uchvatitele. Prostě víte, co myslím, že jo?