CooBoo

Týden ve znamení knižního veletrhu

Celý tenhle týden je ve znamení pražského veletrhu Svět knihy. Od středy se s kolegy v práci prakticky míjíme, protože každý z nás má službu na stánku, pracovní schůzku nebo nějakou jinou akci naplánovanou na jinou dobu a v jiný den. Najednou je v našich kancelářích téměř vylidněno a naprosto neuvěřitelný klid. Nebudu vás znovu zvát na různé akce, protože už to Tereza udělala za mě. Pokud jste o nich ještě nečetli, můžete se podívat sem.:-)

A taky se můžete podívat na fotky našeho stánku (respektive stánku celé Albatros Media) a na naše kubulínské police s knihami. Knih je tam spousta. A možná je mezi nimi i některá, kterou byste si rádi pořídili.;-)

Má sladká Zakletá

K dnešnímu počasí – ano, prší. A prší tak moc, že i kdyby pršelo o polovinu méně, bude pořád pršet moc. Nicméně některým v redakci to příliš nevadí, protože (aby nabrali inspiraci pro další práci) odjíždí odpoledne do vinného sklípku – ano, jsem to já:-). Dalším důvodem je, že právě čtu Demonata 7 (tentokrát s názvem Stín smrti) a potřebuju si trochu uklidnit nervy. A hned musím říci, že Darren Shan se s tím příliš nepáral ani tentokrát. Celý příběh je vyprávěn z pohledu Bec, která se na konci šestého dílu vrátila zpět mezi „smrtelníky“. A samozřejmě krev stříká v hektolitrech všemi směry, urvané končetiny poletují vzduchem, na scénu se kromě démonů dostanou i zombie, a dokonce zemře i jeden můj oblíbený hrdina. A tím vším se prolínají Beranabovy vzpomínky na jeho dětství strávené s Minotaurem. A hlavně se v knize objeví nesmírně mocný démon, proti němuž je Lord Lítost jen takový malinkatý břídil. Kniha vyjde 22. července a myslím si, že všichni Darrenovi fanoušci z ní budou nadšení. A aby tohoto autora nebylo málo, Iveta právě dočetla druhý díl Ságy Lartena Hroozleyho. Jeho název, kdy vyjde a o čem je, vám určitě prozradí ve svém blogu. 

Zakletá pohádka máje

Nemůžu nezačít meteorologickým okénkem, neb to, co se děje za okny, nelze nechat bez povšimnutí a navíc se to už stalo takovou naší drobnou blogerskou tradicí (jen tak namátkou o počasí z minulých článků - Jaro kolem jen tak proletělo a máme tu skoro léto, počasí na koupání, všechno kvete, láska voní ve vzduchu… - Tereza; Jaro je ve vzduchu, pracovní morálka pokulhává a inspirace si vyrazila někam na výlet… – Iveta; …pršelo téměř bez ustání a teploty se horko těžko šplhaly k pěti stupňům – Karolina; Zdá sa, že aj keď vonku už občas zasvieti slniečko, stále máme poriadnu zimu – Annamária; Tomu se říká probuzení – snad po měsíci mi do okna svítí sluníčko. Příjemná změna po všech těch dnech, kdy bylo zamračeno… – Michal). Volám tedy Pánu Bohu do oken – vrať nám to krásné jaro, kdy se na sebe všichni začali usmívat a pracovat se dalo na terase!

ABAD útočí! Ale my se nedáme…

Jaro kolem jen tak proletělo a máme tu skoro léto, počasí na koupání, všechno kvete, láska voní ve vzduchu… a co dělám já? Čtu pro vás Rekviem, příběh o světě, kde je láska chorobou. Vyvrcholení téhle dystopické trilogie, na kterou určitě už nedočkavě čekáte. A je těžké o ní psát blog, protože Lauren Oliver má zálibu ve vypečených koncích. Takže nemůžu zabíhat do velkých detailů, abych ty z vás, kteří třeba ještě nečetli druhý díl (a věřím, že je vás málo ;)), neochudila o to velké finále. Třetí díl jsem v originále nečetla, takže si příběh teď užívám pěkně v překladu. Kdysi jsem se sice s překladatelkou bavila o tom, jak to celé dopadne, nicméně to bylo teprve po prvním díle. A tehdy jsem ještě netušila, co na mě čeká v Pandemoniu. Takže odpověď na jednu z těch zásadních otázek, nad kterou určitě spousta čtenářek dumá, tu zkrátka neznám a budu se muset pročíst na konec a nechat se překvapit…

O tom, ako my v CooBoo varíme knihy…

Ak by ste chceli vedieť, tak jarná lenivosť, ktorá trápila Ivetu pri písaní minulotýždňového blogu, stále akosi pretrváva. Veď aj redaktor je len človek. A keď už sme pri tom, premýšľam, či vy – fanúšikovia našich kníh – máte vlastne predstavu o tom, ako taký náš redakčný život vyzerá. Čo-to sa čiastočne dozvedáte z našich blogov, čo-to si asi aj domyslíte.

Počítám, že tohle vás bude zajímat

Dnes jsem měla opravdu vážné obavy, že to s naším pravidelným blogem nedopadne. Jaro je ve vzduchu, pracovní morálka pokulhává a inspirace si vyrazila někam na výlet – ale bohužel beze mě. Naštěstí se mi, když už jsem začínala propadat zoufalství, že nic nenapíšu, ozvala Karolina s prosbou. Chtěla po mně, abych zkoukla zpěvník Davida Deyla Počítám, který bychom měli vydat v druhé polovině května. A já jsem rázem ožila. Díky tomu, že mě u nás v redakci považují za „hudebně gramotnou“, a musím přiznat, že mě to mimořádně těší, si budu moct o víkendu jako jedna z prvních zkusit přehrát klavírní party Davidových písniček. Zatím jsem do nich jenom nahlédla – je jich celkem dvacet, ze dvou alb – ale jsem přesvědčená, že to bude stát za to, a sousedi taky budou mít radost!:-)

Chladnokrevně přímo do srdce

Jak psala Karolina ve svém posledním blogu, minulý týden jsme strávili (společně s dalšími kolegy ze sesterského nakladatelství Albatros) na bolognském veletrhu. A musím se přiznat, že i přes nepřízeň počasí jsem byl nadšený – jak ze samotného veletrhu, tak z historického centra Bologni, které je opravdu nádherné (člověk prostě nemůže pořád pracovat a vždycky se dá najít chvilka na prohlídku města :-)). No a jaký byl samotný veletrh? Úžasný a náročný. Stovky stánků vystavovatelů doslova z celého světa, tisíce krásných knih, doprovodný program, výstavy… a samozřejmě pracovní schůzky. A těch bylo opravdu hodně.

Bologna reloaded

Loni touto dobou jsem vám představovala bolognský veletrh, jeho cvrkot a rumraj a atmosféru místa, kde jsou lidé, kteří milují knihy, a to specificky knihy pro děti, teenagery a dospívající (více si můžete přečíst tady). Letos se tu slavilo padesát let od založení, a i když jsme se všichni chtěli cítit slavnostně, počasí nám sráželo náladu k bodu mrazu. Michalovi jsem slibovala slunečné jaro a rozkvetlé sakury, ale musela jsem se mu omluvit a pozvat ho alespoň na výborné italské jídlo, neb pršelo téměř bez ustání a teploty se horko těžko šplhaly k pěti stupňům. Sluníčko se ukázalo na pár minut v úterý, asi abychom nezapomněli, že existuje. Když ale člověk běhá mezi halami a hledá nové knihy, neměl by smutnit, že je venku ošklivo. Nicméně táhnout s sebou do březnové itálie zimní kabát a ještě drkotat zuby mi připadá zkrátka nepřístojné. A co jiného se oproti loňskému roku změnilo?

Všechny naše tváře

Poslední týdny se toho v CooBoo docela dost děje, nemáte ten pocit? Sotva jsme ukončili Blogtour s Beth Revisovou a vy si můžete v klidu přečíst celou její vesmírnou e-novelu A tak mi unikají, máme pro vás novou výzvu! Určitě víte, o čem mluvím – soutěž Staň se tváří REKVIEM! A holky, přiznejte se, která z vás by nechtěla být na obálce? K tomu na obálce knihy o lásce. Totiž knihy o lásce ve světě bez lásky… nebylo by to úžasné?

Padlí anjeli a Mulder

Zdá sa, že aj keď vonku už občas zasvieti slniečko, stále máme poriadnu zimu – a vtedy je najlepšie vliezť niekam do teplučka  a čítať si :-) V CooBoo nám v uplynulých mesiacoch vyšli skvelé knižky, napríklad Legenda, Len počúvaj, Pandemónium a Draki 2. Tešte sa na nový titul Som roztrieštená, o ktorom pútavo píše Máška vo svojom blogu. Novinkou v ponuke českých kníh je One Direction (oujé, pesnička One Way Or Another mi stále znie v hlave – vedeli ste, že skladbu pôvodne napísala a naspievala skupina Blondie v roku 1978?).  

Počertěný pátek

Dnešní ráno bylo opravdu nevlídné. Minulý týden jsem se v posledních pár letech už poněkolikáté přestěhovala, vlastně jsem se vrátila na rodnou hroudu, a zjistila jsem, že jsem úplně zapomněla, jaká umí být v mojí domovině mlha. Po zazvonění budíku jsem otevřela oči a za oknem viděla jenom bílo. Nejdřív jsem si myslela, že jsme prostě v noci ze spaní tak moc funěli, že se nám úplně zamlžila okna. Znáte to, když jedete v zimě autobusem a všechna okna jsou komplet bílá a vy si připadáte totálně oddělení od světa. Jenže potom jsem se pořádně rozkoukala, nasadila si brýle a uvědomila si, že to je „jenom“ hustá mlha. Ještě štěstí, že jsem se mohla vydat do redakce za svými kolegy a k Počertěné, kterou jsem dnes potřebovala pro Michala dočíst. Bylo mi jasné, že mi zlepší náladu.;-)

Zakletý v princeznách

Tomu se říká probuzení – snad po měsíci mi do okna svítí sluníčko. Příjemná změna po všech těch dnech, kdy bylo zamračeno a kdy člověk ráno otevřel oči a nejraději by do všeho kopl. Vlastně ne, já se vždycky těším do redakce na nové knihy. Prostě kdo má to štěstí a po příchodu do práce si začne číst?! ;) Navíc už se nám vrátila Karolina, takže si nepřipadáme jako opuštěné ovečky. A tak je dnešní ráno jako z pohádky. A když jsem u toho, jednu takovou „pohádku“ zrovna čtu. Napsal ji Orson Scott Card a v CooBoo vychází pod názvem Zakletá (v originále Enchantment).

Kouzelná dystopie? Ptačí zpěv!

Dnešní blog bude trochu kouzelný. A plný Ptačího zpěvu. Tak se totiž jmenuje první díl nové dystopické trilogie (v originále Skylark), který pro vás chystáme na duben. A o čem to je? Hlavní hrdinka Linda Ainsleyová nikdy neviděla opravdové nebe. Žije totiž ve městě za zdí. V posledním městě, které zbylo po magické válce. Čeká, až ji předvolají ke kouzlobraní. Až se konečně stane dospělou a začne se připravovat na svoje budoucí povolání. Myslela si, že se stane kolečkem v dobře promazaném stroji. Ani ve snu ji nenapadlo, že by její úloha měla spočívat v tom, že bude napájet celé město svou energií. Patnáct let věřila lži. A najednou zjišťuje, že jí nezbývá nic jiného než utéct do nebezpečného a neznámého světa za zdí, nebo přijmout osud, který je snad ještě horší než smrt. Tolik přibližně říká anotace, kterou krásně sepsala Iveta. Já mám teď na stole korekturu, jsem kousek za polovinou a jsem vážně zvědavá, co z toho vyleze. A obálka? Co na ni říkáte? Líbí se vám? S vydáním knížky do ní oblékneme i náš web!

Písnička pro osiřelé ovečky

Dnešní blog je tak trochu dopisem mým opuštěným kubulínským ovečkám, které jsem na celý týden zanechala v Praze. Odjela jsem se totiž zotavit do Itálie, nadýchat se čerstvého vzduchu, oprášit lyžařské schopnosti (a jejich valnost se rok od roku rapidně snižuje), občerstvit mozkové závity a pochutnat si na místních dobrotách. Nicméně můj odjezd do jižních krajů, který se už stává tak trochu tradicí, je vždy doprovázen smíšenými pocity, neb ač se na dovolenou přirozeně těším (nejsem ještě úplný blázen :)), tak zároveň jsem smutná, že tu kubulíni nejsou se mnou a musejí se potýkat s pracovními strastmi bez šéfovského štítu.

Cesta k Bodu Omega

S každým novým týždňom vám prinášame nový blog a s ním aj nové strhujúce knihy. Ani teraz tomu nebude inak a keďže je tentokrát s písaním rad na mne, tak vám chcem predstaviť našu horúcu novinku, nad ktorou som trávila posledné dni ja a ktorá, ako pevne dúfame, si medzi vami nájde svojich priaznivcov a fanúšikov.

Prvá časť našej novej trilógie vás bude desiť.

Túto knihu nebudete môcť odložiť!

Týden s Drakií

Několik posledních dní, no možná to vychází skoro na týdny:-), jsem strávila ve společnosti zvláštních bytostí – napůl lidí, napůl draků – a v dnešním blogu bych se s vámi ráda podělila o některé svoje zážitky a dojmy z toho setkání.

V druhém díle Drakie, který vyšel v prosinci loňského roku, se Jacinda rozhodla vydat za svou matkou, kterou drakijský kmen vykázal z města. Předtím ale ještě chce zachránit Miriam, mladší Cassianovu sestru, z enkroské pevnosti, protože cítí určitou odpovědnost za to, co se jí stalo. S Jacindou chce opustit město i Tamra, která se jednou provždy utvrdila v tom, že o ni Cassian nestojí a nikdy stát nebude, obzvlášť poté, co uzavřel svazek s Jacindou. Záchrannou skupinu nakonec ale tvoří čtyři osoby: Jacinda, Tamra, Cassian a Will. Všichni, i když s výhradami, ve finále odsouhlasí nebezpečný plán, v rámci kterého se má Jacinda dostat do pevnosti jako zajatec, najít Miriam a pak se jen nechat zachránit zbývající trojicí. Cassian by ji totiž díky poutu, které mezi nimi vzniklo po uzavření svazku, měl bezpečně najít. Jenže jedna věc je plán a druhá věc je realita…

Legenda dnem i nocí

Pátek odpoledne, většina z nás už snad skončila v práci či ve škole a míří domů, do oblíbeného podniku či třeba k volbám. Pod redakčními okny se ozývá křik školáků, venku je krásně bílo a vše vypadá jako na Ladových obrázcích – prostě idyla. Kdyby tam ovšem nebyla tak strašná zima. (Stejně si myslím, že všichni malíři zachycující krásnou zimní pohodu stáli doma u okna, na nohou papuče, na stole teplý čaj a na rtech spokojený úsměv, jak je to krásně. Kdyby stáli venku po kolena ve sněhu, se zmrzlým nosem a třesoucími se prsty, malovali by nejspíš úplně jinak :-)) Nicméně já za chvíli nasadím sněžnice, narazím ušanku a vyrazím domu dělat korektury knihy, která mě opravdu chytla za srdce a která, alespoň jak doufám, se bude líbit i vám. Jde o knihu americké spisovatelky Marie Lu (opravdu Marie Lu: Luová zní poněkud… no… dejme tomu… zvláštně).

Všechny barvy země

Musím upřímně přiznat, že na dnešní blog jsem se docela těšila. Sice pořád vlastně nevím, co budu psát, ale vím o čem. A hlavně vím, že se nemůžu dočkat, až vám ukážu naši obálku k závěrečnému dílu vesmírné trilogie, který se bude jmenovat Všechny barvy Země. Téma už je dané, teď tedy abych vám pověděla ještě něco o knize jako takové :) Ve Státech před několika dny vyšla v originále a autorka společně s nakladatelstvím ji vyslala do světa s pořádnou pompou… totiž do světa, doslova mezi hvězdy… však se podívejte sami! Dumáme, že bychom s naším třetím dílem spáchali něco podobného, jen ještě nevíme, jak na to :)

Xemerius rulez!

Rok se s rokem sešel a já zase trávila čas s Gwendolyn a lámala si hlavu nad časoprostorovým kontinuem (ale ne moc, protože mě z toho prostě bolí hlava a stejně je to nad mé síly), neb už 18. února vychází Zelená jako smaragd. Loni jsem se s touhle holkou seznamovala a trochu s ní bojovala, protože mi přišla malinko natvrdlá a jindy zase moc praštěná. Letos jsem jí ale držela palce, spílala Gideonovi, když ji trápil, a netrpělivě čekala, jak to celé dopadne. Nemalou zásluhu na tom má jedna moc prima postava, která se objevila v druhém díle, a že neuhodnete, která to byla…

NOVOROČNÉ KNIŽNÉ NOVINKY Z COOBOO

Ahoj, všetkých srdečne zdravíme zo slovenskej redakcie CooBoo, kde pre vás aj v novom roku pripravujeme množstvo skvelých kníh!

Už o niekoľko dní posielame titul Zasvätená do tlačiarne, ide o druhé pokračovanieNadpozemskej. Pamätáte si prvý diel? Naša anjelská hrdinka Clara sa v prvej časti vzoprela svojmu poslaniu a rozhodla sa z horiaceho lesa zachrániť miesto Christiana svojho chlapca Tuckera. Po nešťastnom požiari si stále nie je istá, či tým nezasiahla do života všetkých zúčastnených. Môže anjel nesplniť svoje poslanie, ktoré je dané „zhora“? Nablízku je stále aj Christian, a zdá sa, ako keby ich dvoch k sebe viazalo osudové puto... Ako bude Clarin príbeh pokračovať a čo všetko sa o anjeloch dozvie, si budete môcť prečítať cca o mesiac. Ja som si Zasvätenú pri redigovaní nesmierne užila, detaily prezrádzať nebudem, ale Cynthia Handová vás ani tentoraz nesklame: buďte pripravení na ďalšie nebezpečné anjelské stretnutia aj na zaujímavý vývoj vzájomných vzťahov hlavných hrdinov.

Silvestrovské pokušení

Většina z nás má za sebou týden volna, v kterém jsme stačili nakoupit a zabalit poslední dárky, nazdobit stromeček, ulovit a připravit kapra či jinou rybu (někteří nedali ani na Štědrý den dopustit na speciální českou odrůdu čili prase), rozbalit tak pečlivě balené dárky, projevovat stejné nadšení u balíčku s ponožkami jako u dárku, který jsme opravdu strašně chtěli, přecpat se cukrovím, přečíst si všechny obdržené knihy, začít se trochu nudit, z povinnosti se jít projít a absolvovat asi tak milion a dvacet tři povinných návštěv, jež se dost často sestávají z dlouhého zadumaného mlčení sem tam proloženého dotazem, cože jsme to vlastně dostali k tomu „ježíšku“. (Mimochodem, na fotce vpravo je Terezka slavící letošní Vánoce.)

Vánoční jiný svět

Ještě poměrně nedávno – přešlo mě to teprve před pár lety – jsem měla ráda předvánoční úklid. Spoustu lidí svým výrokem určitě překvapím, ale nemusíte mít strach, byla a pořád ještě jsem docela normální. Můj předvánoční úklid totiž spočíval v tom, že jsem si udělala pořádek ve svém pokoji, který byl docela malý. A abych svou zálibu ještě víc upřesnila, ráda jsem před Vánocemi myla okna. Skříňky čistit? Pcha! Na to bylo dost času.

Atmosféru jsem si doplňovala pouštěním kazety. Dostatečně nahlas, rozumí se samo sebou. Měla jsem ji snad už od třinácti let a byly na ní americké koledy. Tak dlouho mi vydržela v podstatě jen díky tomu, že jsem si stanovila jakýsi časový interval, kdy jsem si ji mohla pouštět. Začala jsem, když jsem myla okna, a končila po odstrojení stromečku.

Tak trochu nové Pandemonium

Můj dnešní blog má dvě témata, která spojuje jediná kniha. Pandemonium. Druhý díl Deliria. Pokračování dystopické trilogie o lásce ve světě bez lásky. Jednak vám chci povědět, jaký ten příběh je, kam nás vyprávění Lauren Oliverové posunulo a na co se můžete těšit. Jaké to pro Lenu je po útěku do Divočiny. A jednak pro vás mám takové malé překvapení, které se týká obálky. Ještě jsme si s ní trošku pohráli. Jste zvědaví?

Redakčně adventní šílenství

Dnešní blog vám nejen svým obsahem chce den po dni uplynulého týdne ukázat, že i my v CooBoo jsme se nechali pohltit vánoční atmosférou, resp. bláznovstvím spojeným s adventním časem. Ze všech stran se hrnou tipy na dárky, třpytivé girlandy, blýskavé ozdoby, vůně svařáku a trdelníku a ze všeho nejvíc snad všemožné rady, jak si letošní Vánoce opravdu užít bez stresu. Pokud však nedisponujete neomezenými finančními prostředky, abyste mohli odjet kupříkladu do Tibetu, kde je křesťanů pomálu a kýžený klid tam tedy je skutečně možné najít, tak bych všechny autory těchto článků vyhnala nahé mezi opuncie. Omlouvám se všem za tuto brutalitu, ale pohár mé předvánoční trpělivosti s hlasateli rad typu – nebojte se své tchyni říct ne, když chce péct padesátý osmý druh cukroví, případně vydejte se pro vánoční dárky včas a nejlépe dopoledne – no uznejte, když se tím budeme řídit všichni, tak zaprvé se tam budeme zase mačkat v davech a zadruhé si toho naši zaměstnavatelé či učitelé nejspíš všimnou. Ale tak pojďme na slibovaný rychloblog:

Předvánoční Zasvěcení

Vánoce jsou za dveřmi, venku sem tam padá sníh, v televizi a rádiu se jako každý rok začalo přetřásat, jestli budou letošní Vánoce na sněhu, nebo na blátě, v obchodech švitoří koledy a září vánoční osvětlení, které je tam prozřetelně vyvěšeno už od půlky září, ale my v redakci na nic z toho prakticky nemáme čas, protože pro vás připravujeme, vybíráme a zajišťujeme další a další skvěle knihy. 

Kde sú knihy, tam som doma...

...v príjemnom duchu a s týmto (pre mnohých z vás isto aj trefným) mottom prebiehal medzi 8. a 11. novembrom bratislavský knižný veľtrh Bibliotéka, kde sme so svojím stánkom nesmeli chýbať ani my. A tak po marcovej Bologni, májovej Prahe, októbrovom Frankfurte (ktorého zážitky vám už priblížila Tereza tu) prišla na rad novembrová Bratislava. Kto videl, určite mi dá za pravdu, že náš stánok bol hádam jedným z najväčších v hale, no s istotou poviem, že to bola tá naj cool obývačka na celom veľtrhu (šup, kliknite na fotky) a bratislavskí kolegovia to vymysleli ozaj parádne.

Webovým proměnám zdar

Dnešní blog nebude tak docela o knihách. Bude o našich webových stránkách a o proměnách, které se na nich posledních pár dní a týdnů odehrávají. Možná jste si jich všimli sami. Jsou sice nepatrné, ale věřte, všechny jsme je dělali s cílem naše webovky vylepšit a víc k vám přiblížit. Jako první si možná všimnete, že jsme sloučili rubriky Doporučujeme a CooBoo News. Myslíme si, že je to takhle přehlednější, a je prima, že teď máme víc místa, a tudíž i prostor na náhled textu. Abyste věděli, na co klikáte, než na to kliknete. Druhou významnou změnou je to, že jsme pod většinu článků přidali možnost komentovat a sdílet i na jiných sociálních sítích než jen Facebook. Doufáme, že se nebudete zdráhat nám tu a tam k článku něco napsat. Moc se na vaše názory těšíme!

Připravte se na kouzlobraní

Pokud jste minulý týden (vlastně tenhle týden:)) při čtení našeho blogu zjistili, že se cítíte podobně jako Karolina – podléháte podzimnímu splínu a potřebujete se z něj nějak dostat, kniha, o které chci dnes psát, asi v tuhle chvíli nebude úplně pro vás. Leda byste patřili mezi těch několik málo lidí, kterým vyhovuje jít své náladě po srsti. To znamená v melancholickém rozpoložení číst ne zrovna radostné a humorné texty, anebo třeba s hororem si zajít na hřbitov. Jestli vám připadá nepravděpodobné, že by si někdo chodil číst horory mezi hroby, věřte mi, že takoví lidé jsou mezi námi. Minimálně jednoho takového člověka znám. Kdyby tenhle blog psal místo mě, patrně by vám na základě vlastní zkušenosti poradil, abyste si hlavně ověřili, v kolik se daný hřbitov zavírá, a včas se odpoutali od knihy a odešli. Jinak by se vám totiž taky mohlo stát, že vás na hřbitově zamknou.

Jak na podzimní deprese

Určitě to dobře znáte: ráno se vám nechce z postele (to není nic neobvyklého, komu by se chtělo vstávat dřív, než se sám vzbudí, že? Jenže venku teď sotva svítá, za oknem je deštivo, pošmourno a prostě ošklivo, člověku to na náladě nepřidá.), hlemýždím tempem se couráte na autobus, tramvaj či jiný dopravní prostředek, který vás má dovézt na místo, kde se máte radostně vzdělávat, případně ještě radostněji vytvářet hodnoty. Jindy se třeba těšíte, možná ne na sezení v lavici nebo nedej bože na písemku, ale možná na to, že se uvidíte s kamarády, občas se něco zajímavého dozvíte nebo stihnete zajít na dobrý oběd. Ovšem pokud na vás sedí harpyje podzimní deprese, je vám tohle všechno šumák. Všechno vidíte černě, nic vás nebaví, netěší a všechno je tak nějak špatně, aniž byste měli vlastně sebemenší racionální důvod. A přesně tohle jsem měla minulý týden, i proto je pravidelný páteční blog blogem pondělním, prostě jsem měla blok (a navíc jsem seděla na školení, kde jsem se učila, jak být správnou manažerkou), nic se mi nechtělo a ani kolegův pejsek mě nedokázal rozveselit (a to jinak stačí jedno veselé zavrtění a celý svět zrůžoví :)). Jak se z toho ale vyhrabat ven? Abyste se nezbláznili a taky abyste své okolí (a ostatně i sami sebe) neotravovali kyselými obličeji?

Rozhovor s Mary Lindseyovou

V pondělí vychází kniha Střípky duší od Mary Lindseyové (nedočkavci si ji už teď mohou objednat na našem e-shopu :)). A jelikož se nám kniha moc líbila, poprosili jsme autorku o rozhovor. Ten vedla překladatelka Střípků Andrea Vašíčková.   

Frankfurtské knihobraní

Pilní čtenáři našeho blogu jistě dobře vědí, že jsme podstatnou část minulého týdne strávili na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsme běhali od stánku ke stánku a z haly do haly, ze schůzky na schůzku, abychom pro vás na příští rok (a možná i ten další) ulovili ty nejlepší knihy. A mně připadl úkol podat vám o tom tady na blogu zprávu. Doplněnou vizuálním materiálem. Pár fotek mám, bohužel pořízených jen mobilem, tak omluvte sníženou kvalitu obrazu. Zato jsou ale autentické! :)

Októbrové zvonenie

Prečo? Lebo október je mesiac, kedy na nový akademický rok „zazvoní“ konečne i vysokoškolákom, no najmä preto, že pre nás – redakčných knihomoľov – je práve tento mesiac obdobím, kedy zo všetkých síl doťahujeme vianočné potešenia pre vás v podobe CooBoo knižiek, ktoré sa už-už majú ocitnúť na policiach kníhkupectiev. Takže kým vy sa tešíte na predvianočné nákupy nových titulov, my v redakcii máme najviac „horúco“. A ako už iste každý verný (slovenský aj český) CooBoo čitateľ vie – pokiaľ na vašu závislosť na písmená nepostačí písmenková polievka, nie je treba strácať hlavu, u nás si vyberie každý to svoje.

Frankfurtský veletrh se blíží

Přišel říjen a s ním i Frankfurtský knižní veletrh. To pro mě a Michala znamená, že tu příští týden osiříme :(, protože Karolina s Terezou vyrazí do Německa, aby se tam v obrovském halovém komplexu pídily po slibných, dech beroucích knihách, nejlépe bestsellerech :), a my s Michalem se tu budeme snažit, seč nám síly budou stačit, aby se práce na našich knihách nezastavila, a vy jste měli v listopadu a prosinci co číst. Mám dojem, že se tu už Karolina o některých evropských knižních veletrzích zmiňovala, ale vězte, že ten ve Frankfurtu je zdaleka největší a i zavilému milovníkovi tisků (jako jsem já) dá zabrat, aby nepocítil aspoň chvilkovou beznaděj a obavu, že se v tom papíru snad utopí, a že přijde neustálým pobíháním mezi halami o nohy. Jen pro zajímavost, v botách na podpatcích trvá přechod mezi dvěma nejvzdálenějšími halami až patnáct minut.

Podzimní hon na knihy

Možná vám to připadá předčasné, ale pro nás již začal předvánoční čas a tedy i nejdůležitější část roku, kdy se ukáže, jestli jsme pro čtenáře a čtenářky vybrali ty správné knihy (budete si knížky od CooBoo přát od Ježíška?) a jestli je budou rádi číst (redaktorská duše se chvěje a třese a čeká na ortel :)). Na stolech se nám vrší korektury knih, které budete mít v rukou v listopadu a některé dokonce až v prosinci. Jak už vám psal Michal, já osobně se potýkám s Aaronem, vůdcem Nephilim a dočasným ochráncem Země proti zlu. Kluk je to šikovný a pohledný (kuk na obálku), ale nemá to snadné a taťka Lucifer mu to taky zrovna neulehčuje, no uvidíte sami.

Budujeme tým a nikdy jinak

Tak se nám za okny usadilo babí léto, všichni si užívají posledních slunečních a teplých dní. A tohoto počasí jsme využili i my a vyrážíme na firemní teambuilding. Takže kolem mě panuje neuvěřitelný chaos, všichni rychle redigují, graficky upravují a dočítají knihy, které mají vyjít v nejbližších dnech, aby si mohli užít dva dny mimo Prahu (a úspěšně budovat tým:-) ). Do toho se ozývají zděšené výkřiky typu: „Jéééžiši, já si doma zapomněla bundu,“ či můj oblíbený „Co myslíš, budou mi stačit troje šaty?“. (Pro upřesnění, už teď je loďák dotyčné beznadějně narvaný, i když svou velikostí spíše připomíná maringotku než kufr. A pro ještě lepší představu: v klidu by se do něj vešla moje veličkost i s celou knihovnou CooBoo.) No, a někdo ve vedlejší kanceláři si pro inspiraci pouští In the summertime. Takže si dokážete představit, že soustředit se na psaní blogu či redigování knížek dá opravdu zabrat. Jak vše dopadlo, se určitě dozvíte v některém z dalších blogů.

Deliria amor nervosa

Už je to šedesát čtyři let, co prezident a Konsorcium prohlásili lásku za nemoc… je první věta z Deliria, další dystopie, kterou pro vás chystáme. Jestli máte dojem, že už jste ji někde četli, je to tak, zmiňovala jsem ji již ve svém předešlém blogu, kde jsem psala, že se na tuhle knížku chystám po dovolené vrhnout. A pokud čirou náhodou ještě nevíte, o čem v Deliriu jde, tak vězte, že se odehrává ve společnosti, kde je láska chorobou (jak koneckonců napovídá ona první věta). Každý člověk se v den svých osmnáctých narozenin musí podrobit speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měl být vůči lásce imunní. Hlavní hrdinka Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Zvláštní představa, nemyslíte? V téhle knížce se Romeo a Julie na školách čte, aby ho studenti vnímali jako odstrašující případ. Aby si uvědomili, co všechno hrozného se vám může stát, když se zamilujete, a proč je tomu třeba předcházet. Lidé v tomhle světě jako by nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Je jasné, že se to musí nějak zvrtnout…

Z Motta do CooBoo

Moje cesta z Motta do CooBoo nebyla nijak trnitá, vzhledem k tomu, že obě nakladatelství patří pod jednu firmu. Prostě jsem si ve středu sbalila věci do krabice, jak jsem to dřív vídala v amerických filmech, a přesunula se do kanceláře asi o dvacet, třicet metrů dál. Musím se ale přiznat, že přestože jsem se do CooBoo těšila, neubránila jsem se mírnému splínu z toho, že něco končí a něco jiného začíná. Na nějaké chmury mi ale v CooBoo asi nezbude příliš času, protože mi na stole téměř okamžitě přistálo několik knížek, respektive elektronických rukopisů v e-mailové schránce.

A zase padá déšť… aneb předzvěst podzimních plískanic

Původně jsem chtěla psát optimistický blog o tom, jak se nám sice léto chýlí ke konci, ale že počasí je báječné, inspiruje k pojídání zmrzlin a nanuků, zve k vodě a vůbec, že si to můžeme přeci užívat, i když už začne škola, povinnosti a nám v redakci blázinec s vánočními tituly a taky frankfurtským veletrhem. Jenže lidé míní a Pán Bůh mění, kdybych bývala napsala svůj příspěvek už ve středu, měla bych vystaráno a nemusela teď vymýšlet nové téma, ale dobře mi tak, mám si plnit předsevzaté úkoly :).

Blogeři a blogerky všech zemí

Pomalu ale jistě se blíží konec prázdnin a společně s ním se vrací z dovolené i celé osazenstvo naší redakce. Už od září nám navíc přibude nová posila, takže se můžete těšit na ještě rychlejší vydávání skvělých knih. Takže nám držte palce, ať v jejich výběru máme stejně šťastnou ruku jako doposud. Určitě jste si všimli, že už nějaký den hledáme nové blogery a blogerky. Musím říct, že to není vůbec lehká záležitost. Blogů zaměřených na knižní produkci je nespočet a další se objevují jako houby po dešti. Vyznat se v nich je tak opravdu náročný úkol. Nicméně pilně sledujeme všemožné blogy – musím říct, že některé jsou neobyčejně podařené a nestačíme žasnout, kolik jsou toho blogeři a blogerky schopní přečíst a napsat o všem podařenou recenzi. Takže jen tak dál :-).

Ve spárech indických princů

…dost patetický nadpis, nemyslíte? Ale nedivte se mi, právě jsem se vrhla do čtení druhého dílu tygří ságy, který tentokrát vyjde pod názvem Tygrova stezka. A opět jsem se ponořila do epického dobrodružství, které v sobě snoubí Indianu Jonese s tou nejromantičtější romantikou, jakou si vůbec dovedete představit. Že to Kelsey moc nemá na háku, jste se mohli dočíst už v prvním díle… a proto varuju ty, kdo se na tyhle exotické příběhy teprve chystají, aby četli až o pár řádků dál, protože je možné, že mi tady upadne nějaký ten SPOILER… a nerada bych vás připravila o zážitek z četby.

Rezistentní střípky espressologie

Znáte ten stav po ránu, kdy jste sice teoreticky vzhůru, chodíte, odpovídáte (většinou dost nesmyslně), působíte víceméně jako svéprávné bytosti, ale ve skutečnosti ještě spíte? Mě tento stav postihuje pravidelně a zbavím se ho většinou až prvním pořádně silným kafem, které si vychutnám u pracovního stolu. Ale dneska jsem se úplně probudil ještě dřív, než jsem vůbec stačil s hrnkem dojít do kuchyňky. V kanceláři mě totiž čekala pořádná hromada nových knih, na kterých jsme poslední dobou pracovali. Pro redaktora je to vždycky opravdu moc příjemný okamžik, když v ruce drží knihu, kterou viděl vznikat od samého začátku. Od překladu, před redakční úpravu, korektury, návrhy obálek až po finální úpravy. O to větší radost jsem měl dnes, protože se nám nějakým záhadným způsobem podařilo na srpen připravit opravdové skvosty. A tak jsem si hned po ránu mohl vychutnat nádherné obálky Drakie, Modré jako safír, Krvavé kreatury (alias Demonat 5) či Lodi mezi hvězdami.

Až tam, kde končíval svět, aneb hic sunt leones

Ach, kde ty krásné časy dovolené jsou, chtělo by se povzdechnout. Tři týdny utekly jak voda a já jsem zpět v matičce měst, která se tak trochu dusí prachem ze všech možných staveb, vykopávek a dalších silničářských vymyšleností. Nicméně nebojte, nechci si tu stěžovat, že už je moje dovolená pryč, lamentovat a lomit rukama, bylo to totiž naprosto úžasné a báječné, až s tím kolegům lezu na nervy, jak o tom pořád básním. A o čemže? No přeci o své tour de Europa, perfektním roadtripu jihozápadem až na místo, kde si opravdu ve středověku před objevitelskými výpravami mysleli, že tam končí svět a vody Atlantiku se propadají do pekel.

A takhle to tam vypadá dnes.

Viva la Rezistence!

Mám těžký úkol. Napsat blog o knize, která je už nyní skoro fenoménem. Vlastně ne, napsat blog o pokračování téhle knihy. Pokračování knihy, kterou jsem ještě nepřečetla… no řekněte, existuje ještě někdo v okruhu sta kilometrů, kdo nečetl Divergenci? Mám dojem, že ne. Všude na mě vykukuje, na internetu, v knihkupectví… všichni ji znají, všichni si dělají testy, do jaké frakce patří, přemýšlejí o tom, co je za branami futuristického Chicaga, co se vlastně pokazilo, že svět je najednou tak špatný, a jak moc to můžou Tris a Čtyřka změnit… a já? Jo, test už jsem si taky udělala, údajně jsem Mírumilovná, čerti vědí, jak se to pozná, možná podle toho, že jsem si radši vzala sýr než nůž :)

Prázdniny jak z hororu

Tak se zdá, že léto si dalo na chvíli pauzu. Do okna redakce nám teď místo sluníčka buší dešťové kapky a ke slovu se opět dostaly lampičky, abychom na všechny ty korektury pořádně viděli. Nicméně ani vítr, ani déšť, ani nepřítomnost Karoliny (ta se dle našich přesných informací pohybuje někdy mezi Německem a Portugalskem, plus minus pár set kilometrů) nám nezabrání v tom, abychom nepřipravovali k vydání stále další a další, troufám si říct skvělé, knihy. Nevím, jak se nám to podařilo, ale na srpen jsme připravili hotovou smršť fantastických knih – stačí se podívat na náš web. Avšak já se dnes budu věnovat něčemu trochu jinému. 

Obálkové úvahování

Dneska bych svůj blog ráda věnovala jevu, který posledních pár dní a týdnů brázdí internet. Není to úplná novinka, ale zkrátka se nám to teď maličko přemnožilo. Mluvím o obálkách zahraničních sérií. Respektive o obálkách, co se proměňují a motají čtenářům hlavu. Nedávno se objevily hned dva příklady sérií, které se CooBoo chystá vydávat: Shatter Me a Across the Universe.

Cestování časem, kancelářemi a tabulkami

Zítra odjíždím na neuvěřitelně dlouhou (děkuji svému šéfovi, že mě pustil jen po drobném přemlouvání) třítýdenní dovolenou, a tak se chci s vámi ještě naposled (než se ztratím ve slunci, víně a moři na báječném roadtripu Evropou) podělit o zážitky zpoza svého pracovního stolu, který doznal zásadních změn. Ale všechno pěkně popořádku.

DRAKI VYCHÁDZA AJ V SLOVENČINE

Pútavý dobrodružný príbeh plný napätia, túžby po slobode a lásky vychádza v CooBoo!

Nadpozemská drakie

V minulém blogu jste si mohli přečíst o Lodi mezi hvězdami. Já se vrátím ke dvěma knihám, které se sice neřadí mezi dystopie, ale i tak by neměly uniknout vaší pozornosti, protože se jedná o tituly v zahraničí velmi úspěšné a oceňované.

Lodí mezi hvězdami napříč vesmírem…

Hned zkraje vás upozorním, že tenhle blog nebude příliš objektivní, protože chci psát o knize, která se mi hodně líbí. Ze které mám velkou radost a těším se, že ji brzo vydáme česky (tím brzo myslím už 20. srpna!). Loď mezi hvězdami je další z řady dystopií, které pro vás chystáme. Ale tenhle příběh není jen dystopický, má v sobě ještě něco málo navíc. A nemyslím tím jen prostředí vesmírné lodi a trochu sci-fi nádech. Spíš způsob, jakým je knížka napsaná – naprosto vás vtáhne a pohltí. A hlavně dokonalé vyvrcholení, které pro čtenáře autorka narafičila. Přiznávám, že mi po dočtení pěkně klesla brada, a to se neděje často. Mám občas pocit, že spousta YA knih je sice moc pěkně napsaná, ale také předvídatelná. No, tak Loď mezi hvězdami není. Jste zvědaví? :)

Kde se líhnou knihy

Redaktor je dle názoru ostatních lidí trochu divný brouk a vůbec možná prazvláštní odnož člověčího plémě, což je pro nás, kteří tuto nálepku neseme, někdy nemilé, ale jindy se z toho může stát výhoda. A tentokrát jsme v CooBoo díky pohledu na redakční svět získali možnost zjistit, co že se to s těmi texty, když je připravíme a na poslední korekturu se upíšeme, že ano takto je to imprimatur, děje a jaký je jejich další osud. Tisk knih je totiž úplná věda. Každý z nás tady sice více či méně ovládá zkratky různých vazeb (V2 je třeba klasická brožka, ML znamená, že potah knihy bude proveden v matném laminu), ale co se přesně skrývá pod pojmem ofsetový tisk nebo jak se to má s tiskovými archy (na které vždy usilovně počítáme, kolik stran kniha bude mít, schválně se doma podívejte, zda knihy ve vaší poličce mají takový počet stran, aby byl dělitelný 16, resp. 8), pro nás bylo zahaleno mlhou tajemství. Byla nám tedy přislíbena osvětová exkurze do tiskáren v Havlíčkově Brodě a byl to báječný zážitek. Od příjemného přivítání s chlebíčky, zákusky a kávou až po samotnou prohlídku neskutečných tiskařských strojů.

Veletržní blog

Tak a je to úspěšně za námi. Všichni v redakci jsme si oddechli, potřásli rukama, nasadili spokojené výrazy a již se těšíme na další ročník. Vám všem už je asi dávno jasné, že mluvím o veletrhu Svět knihy. A musím říct, že ten letošní byl opravdu povedený.

ŠUMAVA KRÁSNA A HLAVNE SPOLOČNÁ

Štátny sviatok nasledujúci po víkende je ideálnou príležitosťou na viacdňový bicyklový výlet. A tak sme druhý májový víkend vyrazili do Zelenej Lhoty na Šumavu, aby sme si užili nádherných kopcov a čerstvého vzduchu.

Proč nikdy nepřestávat věřit?

Na otázku z nadpisu by mohla výborně odpovědět jedna z našich autorek. Barbora Tuzarová nejenže napsala knihu, která přímo vyzývá k tomu, abychom věřit nepřestávali, ale už i samotný příběh vedoucí k jejímu vydání ji v tom utvrdil. Bára je totiž docela obyčejná osmnáctiletá holka. Na první pohled. Na ten druhý je to osmnáctiletá holka, která vydala knihu, a to už ji z řad obyčejných teenagerů trochu vyřazuje. Jak se něco takového stane? Jednoduše pošlete nabídku do nakladatelství. A když se líbí, knížka vyjde. Vypadá to vlastně docela snadně, ale cesta je to trnitá. Autorka Nikdy nepřestávej věřit věřila několik let a pak musela ještě přestát jednu ušťouranou redaktorku, která ji přiměla s textem dál pracovat a tu a tam něco vyhodit, přepsat, změnit… Ale tak to při vydávání knížek chodí.

Dystopický rozmach

Dnešním článkem opožděně a jednorázově přispívám do Jarního dumání, které na svém blogu (knizni-doupe.cz) vymyslela a stvořila Syki a jehož součástí bylo i zamyšlení nad dystopiemi. Odkud se tu tedy vzaly a co to slovo vůbec znamená? V českých luzích a hájích se tomuto literárnímu žánru (či podžánru, neb se to jistojistě dá zařadit mezi sci-fi literaturu) říkávalo antiutopie, tedy jednoduše opak utopie, čehosi dokonalého, vysněného. Je to žánr poměrně starý (někteří literární vědci vidí první antiutopii už v Aristofanově hře Rada žen) a název oběma polohám dalo dílo Thomase Mora Utopie, jež vyšlo roku 1516. Mezi nejznámější a nejzdařilejší se řadí Orwellovo 1984, Huxleyho Konec civilizace, Boulleho Planeta opic, Merleho Malevil  nebo třeba Zamjatinovo My. Dalo by se jistě jmenovat i dále, proč ale tedy dnes mluvíme o dystopickém rozmachu, když jak vidno, literatura se takovými díly přímo hemží?

London Calling…

Jaro už je pěkně cítit ve vzduchu a je taky čas knižních veletrhů. Už jste četli Karolininu zprávu z veletrhu v italské Bologni, blíží se nám Svět knihy a já vám dnes povím, jak jsme se měli minulý týden v Londýně. Někteří z nás v britské metropoli strávili už sobotu a neděli, bylo tedy docela dost času na prozkoumávání města, poznávání anglického počasí a taky pochopitelně na nákupy. Kdyby chtěl někdo radu, Greenwichský trh mohu vřele doporučit (skóre – já: 1 sukně, Karolina: 2 sukně; a knihy, knihy, knihy…). Jinak se nám povedlo vidět snad vše důležité: Tower Bridge, Big Ben, Westminster, nakouknout do Downing Street, projít se uličkami Soho a za deště dojet až na Notting Hill, obhlédnout cetky na jeho proslulém trhu a nakoupit v knihkupectví u Hugha Granta. Jen na Temple, kde mají sídlo Strážci, tajná společnost cestovatelů časem z knih o Gwendolyn a Gideonovi, nakonec nedošlo. Tak snad příště.

Tak trochu Divergentní…

Jak se již Karolina zmínila ve svém posledním blogu, CooBoo dostalo novou posilu, a to mou maličkost. Řeknu vám, když jsem přicházel do redakce, kterou okupují dvě pěkné kolegyně, byl jsem pekelně nervózní. Nicméně nervozita brzy zmizela a já se mohl vrhnout do práce!

Oh Bologna, where art thou?

Před dvěma týdny se do Bologni sjeli všichni nakladatelé, agenti, spisovatelé a ilustrátoři, kteří ve světě vydávání knih pro děti a mládež něco znamenají nebo znamenat chtějí. Výstavní haly se naplnily stánky, stánky se naplnily knihami vonícími ještě tiskařinou a nakonec se veletrh naplnil lidmi, kteří knihy nesmyslně zbožňují, kupují, vydávají, píší, malují, vyrábějí a hlavně neustále čtou. Hrdě se mezi tuto skupinu počítám a na dalších řádcích si můžete přečíst, jak vypadalo mé jarní knižní šílenství (které je průpravou na pražský Svět knihy – nezapomeňte na to, ve dnech 17.–20. 5. se těším, že se tam potkáme).

Bicyklová nádhera!

Ahojte!

Konečne máme príjemné jarné počasie, tak sme včera nezaváhali a začali sme cyklosezónu pekným a zároveň náročným výletom. Šliapali sme do kopcov, aby sme si potom mohli užiť skvelé zjazdy v lese. To bola nádhera!

Chce to veľa cviku, aby človek získal istotu a mohol sa spúšťať v lese po koreňoch a kameňoch bez strachu. Základom je kvalitný bicykel, ktorý veľa vydrží a hlavne sa na ňom musíte vy cítiť bezpečne. A samozrejme nasadnúť vždy iba s prilbou!

Kterak jsem v CooBoo měla pré...

Pozorní čtenáři našeho redakčního blogu vědí, že šéfredaktorka CooBoo si už druhý týden „užívá“ italského sluníčka. Slovo užívá dávám do uvozovek hlavně proto, aby se na mě moc nezlobila, protože od pondělka si ho užívá už pracovně, a to v Bologni, která je známá nejen špagetami, ale také svým veletrhem dětské knihy. Nakladatelství Albatros, předchůdce dnešního Albatros Media a. s., bylo v roce 1964 dokonce jedním z jeho zakladatelů. Ale dost o Bologni, o té vám jistě v příštím reportážním článku více poví Karolina. Ta se mi dnes vrací a já jsem moc ráda, být sama v kanceláři není žádná výhra…

Slunce, sníh, bombardino!

Všechny tyhle ingredience najdete v italských Dolomitech a v březnu zvláště. Příští týden mě čeká veletrh dětských knih v Bologni (na reportáž se můžete těšit už teď :)), a tak jsem se rozhodla připravit se vším všudy. Potřebuji být odpočatá, dostatečně opálená na jarní italské sluníčko a také si znovu připomenout pár italských slovíček (tuto část bohužel příliš neplním, neb i místní používají němčinu, a tak místo patatines objednávám pommes frites a místo buon giorno zdravím Grüss Gott, nicméně bombardino a prosciutto crudo to jistí). Vyjela jsem tedy s manželem na zimní dovolenou do místa zvaného Kronplatz, aneb Plan de Corones.

Rýma je Tygrovo prokletí!

Váhavě se k nám blíží jaro, mílovými kroky klepe na dveře, březen, za kamna vlezem… a jak se to tak pěkně říká. No a s jarní explozí souvisí i nemilé chřipkové epidemie a jedna taková viróza zrovna zachvátila i mě. Takže teď všude chodím s obrovskou zásobou papírových kapesníků a smrkám ostošest. A připadám si trochu jako naše redakční narciska, kterou si můžete prohlédnout na tematické jarní fotce… nutno ovšem podotknout, že uváděná fotografie již není docela aktuální a narciska nás pomalu opouští a usychá do věčných lovišť a tak, jak teď vypadá, se já přesně cítím… smrk! Máte-li dojem, že mi ta rýma maličko zamlžila mozek, nejste nejspíš daleko od pravdy, ale teď bych se konečně měla dostat k tomu, co vás opravdu zajímá – co nového v redakci CooBoo?

Redakční výsadek do Českého ráje!

Vyvážit pracovní nasazení a odpočinek není vždy věc úplně snadná, a tak jsme se my holky v redakci CooBoo rozhodly, že si společně provětráme hlavu a uděláme si výlet. Jelikož ale ani jedna z nás nedisponuje žádným rekreačním objektem, využily jsme pozvání kolegyně z Plusu a vyrazili jako smíšená redakční skupina do Českého ráje, do vesnice s malebně ďábelským jménem Pekloves. Na fotkách se můžete podívat, že zima tu vládne ještě pevnou rukou.

HURÁ! KONEČNE PRVÝKRÁT... PÍŠEM BLOG!

Ahojte! Práve som zistila, že napísať blog nie je úplne najjednoduchšie – všetkých blogerov a blogerky pozdravujem a obdivujem :). Ja blogy nepíšem, ale zato je mi cťou spolupracovať na knižkách, o ktorých sa tie blogy píšu.

Rudá jako rubín

Jsem taky pěkně nervózní, to vám povím… a mám k tomu hned párek důvodů. První je nasnadě, tohle je můj první „kubulínovský“ blogový článek a vy už jste četli dva moc povedené od mé šéfky Karoliny… na to není snadné navázat :) No a dalším důvodem je skutečnost, že bych vám tu dneska ráda představila knížku, se kterou jsem trávila pozdní večery a noci poměrně dlouhou dobu, a to proto, že jsem ji překládala. Mám k ní tudíž docela blízký vztah, prostě je to moje citovka. Jde o první díl trilogie od Kerstin Gierové, který se jmenuje Rudá jako rubín, a jistě jste si všimli, že je momentálně hlavním tématem našich nových webovek.

Běžný pracovní den literárního redaktora

V blogovém světě jsem stále ještě takovým nemluvnětem (a neberte mě prosím za slovo) a hned vám mám naservírovat druhý článek z redaktorského prostředí. Nuže, jak vypadá takový běžný pracovní den literárního redaktora?

Ráno přiběhne do kanceláře (na ročním období závisí, zda je totálně promrzlý, nebo otírá kapky potu z čela), zapne počítač a jde si udělat kávu, aby mu začaly fungovat nervové synapse.  No, a protože to má být blog o CooBoo, tak pokračujme v popisu s konkrétními osobami.

Můj skutečně první blogový článek!

Jsem nervózní, jako bych šla znovu poprvé do školy a měla vkročit do třídy plné neznámých lidí. Vezmou mě mezi sebe? Nebudu jim protivná? Nebudu jim připadat divná, sucharská nebo jako mimoň? I takové obavy mám právě teď, když k vám vysílám svá první bloggerská slova.

Tohle místo bude nakladatelský blog, takže bude hlavně o knihách, které vycházejí v CooBoo, ale bude také trochu o mém životě, všemožných nápadech i pocitech. Pokusím se vám přiblížit, jak se žije jedné šéfredaktorce v českém nakladatelském světě…