Minulý týden se tu Tereza rozněžňovala nad knihami Alice Osemanové, ale dneska se podíváme na úplně opačný konec škály našich knih. Představuju si ji zhruba takhle: začíná to Pusheen a všemi ostatními tituly, které mají obálky ve veselých, vesměs pastelových barvách (i když se občas dotýkají i dost neveselých témat) a jsou tak nějak nynynky, a končí to obálkami víceméně skoro černými jako duše hlavního hrdiny, se kterým bychom všichni rozhodně vyrazili na rande až na světa kraj. (A všichni bychom se u toho ještě taky nějak třpytili. Nebo by se nám aspoň třpytily šaty nebo okolní nábytek, víte, co myslím, žejo?)

Tak tomuhle druhému konci, podle mě ještě kousek za stohy knih naší milované Sarah J. Maasové, kraluje Scarlett St. Clair a její Dotek temnoty, ke kterému brzy přibyde další kniha z téhle série, Dotek zmaru, který právě čtu na přeskáčku asi tak se třemi dalšími knihami a o kterém bych vám tu dneska chtěla povyprávět.

Mám opravdu velkou radost, že Dotek temnoty vzbudil takový čtenářský ohlas – od vydání uplynulo jenom zhruba čtvrt roku, a my už připravujeme dotisk! O to víc, že by se z ostatních knih na tmavém konci škály mohlo zdát, že klíčem k úspěchu jsou sexy víláci s ostře řezanou čelistí a hrudníkem, na kterém by se daly zatloukat hřebíky. Nechci dělat moc velké spoilery, protože si pořád myslím, že se mezi vámi určitě najdou i tací, kteří Dotek temnoty ještě nečetli, takže řeknu jenom to, že obálky téhle série jsou zatím černé jako oblíbená barva oblečení Háda, řeckého boha podsvětí. Hádes není žádný vílák s křídly, ale jeden ze tří nejmocnějších bohů, a vzhledem k tomu, že vládne říši mrtvých, mohli byste si myslet, stejně jako hlavní hrdinka Persefona i většina lidí ve světě, který obývá, že to je děsně necitlivý kruťas, kterého je třeba se jen a pouze obávat a který může za všechno špatné, co se na světě děje. Taky byste si asi mohli myslet, stejně jako Persefona, že říše mrtvých je pusté a děsivé místo, kde neexistuje žádná radost ani nic krásného. No, chyba lávky, milí přátelé (a milá Persefono ze začátku první knihy), Hádes sice má speciální zařízení pro ty, kdo za života páchali fakt nehezké věci, ale taková Asfodelová pole vypadají docela v pohodě. Taky se ukáže, že má slabost pro interiéry v tmavších barvách, s lesklými povrchy, mnoha zrcadly, zlatými detaily a křišťálovými lustry. (Vidíte? Třpytěníčko!)

V první knize od začátku do konce sledujeme, jak se rozvíjí bouřlivý vztah Háda s Persefonou, ale taky to, jak Persefona postupně nachází sama sebe, snaží se popasovat s tím, kým je doopravdy, a pokouší se nějak vymanit z područí své matky. Na konci to vypadá, že je všechno docela v pohodě, že se to všechno tak nějak uspokojivě vyvinulo, že potíže jsou překonány… ale počkat, o čem by pak byly ty další knihy? Pokud jste Dotek temnoty zatím nečetli, tak šup šup do knihkupectví nebo do knihovny, budou následovat drobné spoilery.

Potíže samozřejmě překonány nejsou. Persefona se pořád ještě necítí moc silná v kramflecích na to, aby se veřejně hlásila k tomu, že není lidskou novinářkou, ale bohyní jara. Její matka Demeter se taky nedala odradit a zkouší své dceři házet klacky pod nohy, seč jí síly stačí. Vztah s Hádem, který na konci Doteku temnoty vypadal jako hotová věc, je najednou plný otázek. Na Persefonu tak různě vyskakují nehezká tajemství z jeho minulosti a občas se zdá, že důvěra, která mezi nimi panovala, je ta tam. Navíc nesmíme zapomenout, že jsou i další bohové, kteří mají své zájmy a velmi pestrou minulost, často plnou nejrůznějších křivd, a jelikož jsou to řečtí bohové, vůbec nejsou dokonale úžasní a božští, ale mají spoustu temných stránek a slabostí.

Na téhle sérii mě baví, jakým způsobem autorka uchopila řeckou mytologii a stvořila naprosto současné hrdiny a příběh, které prostě chcete číst, zvlášť pokud holdujete temné straně síly škály našich knih. Na Dotek zmaru se můžete těšit na konci května.

A nakonec ještě krátké zprávy z redakce. Iveta si užívá zaslouženou dovolenou, Tereza ladí poslední detaily na Začít znovu a Bára hltá Havraní spolek.

Mějte se krásně a čtěte!

Adéla