Ale nazdárek, už jsem tady zase já! Nedávno jsem se vrátila z dovolené (jakože, byla jsem u moře, kde bylo stejných tisíc stupňů jako tady, ale u toho moře je to tak nějak lepší, žejo!), takže bylo jen fér, abych pro vás sepsala dnešní blogísek. A jak už jeho titulek napovídá, budeme se zrazovat.

Začnu dneska obligátním meteorologickým okénkem. Je vedro. Příšerné vedro. A hlavně už je vedro tak dlouho, že si skoro nepamatuju, jaké to je vyjít ven a nezačít se během několika minut potit. Nevím, jak vy, ale já v podobném počasí nejsem schopná skoro ničeho. Na nějaké sportovní výkony mě neužije ani za normálních okolností, natož když teploměr ukazuje přes třicet a i obyčejná procházka začíná připomínat boj o přežití. Takže podle mě zbývá jediná rozumná možnost. Najít si stín, ideálně někde u vody, moc se nehýbat a číst. A na to čtení bych pro vás náhodou měla jeden tip.

Je libo návrat cca do roku 2010? Protože tak mi to vždycky přijde, když se mi do rukou dostane kniha o upírech a vlkodlacích. Upíři, nebo vlkodlaci? Tým Edward, nebo Jacob?

Tak jo, tenhle blog bude asi trochu sentimentální, tak se za to dopředu omlouvám. Tenhle týden jsem totiž do tisku poslala šestý, poslední díl Srdcerváčů. A přijde mi neuvěřitelný, že tím příběh Nicka a Charlieho fakt končí. Mám ráda, když se série podaří ukončit, ale tahle se mi tak nějak nechce opouštět. Máte to podobně?

Reklamní slogany u knih, to je kapitola sama pro sebe. Zvlášť u těch našich, kde se většinou najde nějaká volba, která změní svět, rozhodnutí, které jí (někdy i jemu) vezme vše, nebo se taky můžeme ocitnout na křižovatce (i když není to vlastně totéž?), na které hrozí konec světa. Samozřejmě tam kromě volby hraje svou roli i láska, protože co zvolíte – svět, nebo své srdce? A tak i když mám naše příběhy vážně ráda, jejich redukce na slogany vyznívá tak nějak… no, že se nám to pořád trochu opakuje, že?

Milé čtenářky, milí čtenáři, konečně je to tady, edičák na druhou půlku letošního roku! A pořádně nabitý! Vůbec nevíme, kde začít. Teda, to trochu kecáme, víme, na co se my i vy nejvíc těšíte. Je třeba to vůbec psát? Nebo stačí jen zkratka ACOTAR 6?

Jelikož se teploměr zase pomalu plíží směrem k vyšším číslům, kdy i my teplomilní odhodíme svetry, vydáme se dneska na výlet hned na dvě místa, kde vám rozhodně nehrozí slunce. Snad se pocitově zchladíme všichni. 😊

Je začátek července, a to znamená – kromě toho, že už nastaly letní prázdniny –, že se blíží termín, do kterého je ještě možné odeslat vánoční feel-good příběh do naší literární soutěže CooBoo hledá talent.

Juhů, léto je tady! Já vím, že mě teď proklínáte, protože se právě někde pomalu rozpouštíte a cítíte jen to, jak vám mozek kape uchem na chodník, ale já jsem hrozně ráda, že je fakt slunce a krásně a že si užijeme i trochu jiného léta než sedmnáct stupňů s deštěm. A jo, taky bych byla radši, kdyby bylo 27 stupňů než 37, ale tak člověk míní… Co už!

Ponocování se většinou nedoporučuje, když má člověk jít další den do školy nebo do práce a úspěšně předstírat, že je při vědomí. Někdy se ale těsně před spaním podívá na film, poslechne si podcast nebo třeba zabrouzdá na Wikipedii, kde přelouská příspěvky o nejhorších spáchaných vraždách, pak o historii ořezávátka, až nakonec skončí u videí koček, co mluví španělsky. Anebo se člověk prostě začte. Někdy ponocuje záměrně (čte dlouho do noci, protože kapitola ne a ne skončit), občas zas nemůže usnout, poněvadž přemýšlí, co se stane v příběhu dál (a tak se pustí do další kapitoly).