Dneska s dovolením přeskočím meteorologické okénko, protože moc nevím, co si o tomhle počasí myslet (hlavně že už nejsou extrémní vedra, takže pěkně děkuju, vůbec si nestěžuju), a rovnou přejdu ke knize, o které chci psát. A není to ledajaká kniha ani série. A to vážně nekecám, o každém dílu (zatím vyšly tři) jsem si pěkně napsala jeden nadšený blog a nejinak tomu bude i u téhle (bohužel) poslední knihy. Jestli ještě nevíte, o čem je řeč, dám vám malou nápovědu – jedna dívka, čtyři kluci, jeden havran a spousta tajemství a záhad.

Ano, mluvím o Havraním králi, posledním dílu série Havraní spolek, která by měla vejít do síně YA fantasy slávy. Pokud někdo v budoucnu bude ustanovovat kánon YA knih, tak Maggie Stiefvater tam bude s touto sérií jistojistě patřit, a to právem. Tahle kniha a celá série se vám dostane pod kůži svou neopakovatelnou atmosférou (kdy se doopravdy tajemné věci dějí v docela normálním městečku, kde by mohl bydlet kdokoli z nás) a také autorčinou schopností vykreslit každou povahu, detail a situaci. Tahle série je nejen výjimečná svým obsahem, protože podobné prolnutí jiného světa s tím naším jen tak někde nenajdete, ale i způsobem, jak je vyprávěná – a to je věc, kterou o YA knihách nejde říct tak často. A tak se obloukem vracím k názvu tohohle blogu – „nic víc není“.

Máte nějaké knihy, jejichž věty vás tolik zasáhly, že je odcitujete kdykoli a kdekoli? Když vás, jak se říká, někdo o půlnoci vzbudí a bude se ptát? Nemyslím všechny ty velkolepé věty, které jste si v knihách zaškrtli a vypsali si je do čtenářského deníčku nebo uložili na Instagram. Ty podle mě nezopakujete… Myslím naopak ty věty, které jako kdybyste z knih slyšeli pořád dokola, protože na vás tolik zapůsobily. Já jich pár mám a vlastně mě udivilo, že se mezi ně zapsala i Maggie Stiefvater…  Když se mi stane něco zlého, na co nedokážu myslet nebo to zvládnout, většinou si vzpomenu na Scarlett OʼHarovou a její slavnou větu: „Koneckonců, zítra je taky den.“ (“After all, tomorrow is another day.”) Protože některé smutky se dají zvládnout jenom tak, že je odložíte na jiný den. Anebo mám také v mysli vyrytý tento krátký dialog, zasvěcení vědí: „Po takové době?“ – „Navždycky.“ (“After all this time?” – “Always.”)

A k těmhle střípkům se mi paradoxně přidala i věta, která se v celé sérii Havraního spolku opakuje: „Gansey, nic víc není.“ Zazní už na začátku a nevěstí nic dobrého, uslyší ji jak Blue, tak i v nahrávce sám Gansey (asi musí být docela děsivé uslyšet na nahrávce duchů sám sebe, když jste po dobu nahrávání nepromluvili) a nese se všemi díly až do konce. Ukazuje, jak tajemná ta knížka je a jak skvělý je Gansey – a to i přesto, že moc přesně nevíme, jak vypadá, nemá ostře řezanou čelist a vyrýsované svaly jako naši upíři a víláci, ale i tak je to jeden z nejcharismatičtějších a nejzajímavějších hrdinů našich knih.

Možná bych vám měla naznačit, o čem čtvrtý díl je, ale to bych asi vršila spoiler za spoilerem, vzhledem k tomu, jak je děj knih poskládaný a že na konci možná trochu zjistíte, že jste na začátku a že cesta byla cíl. Ale aspoň se pokusím:

Gansey pokračuje ve svém pátrání po ztraceném králi Glendowerovi, pomáhá mu Ronan, který má ale dost svých problémů a tak nějak umí nosit věci ze snů (ano, doslova si umí vysnít cokoli), také mu po boku stojí Adam, který se vlivem magických sil poněkud změnil, a Noah, který není tím, kým si myslíte, že na začátku je. A samozřejmě Blue, která zjistí, že Ganseyho miluje (to můžeme přiznat, protože kdo by prostě nemiloval Ganseyho). Blue se ale bojí, že jejím osudem je zabít Ganseyho polibkem z pravé lásky. Závěrečná hra začíná, ničemu mrtvému se nedá věřit a vše živé je v ohrožení. Sny a noční můry se proplétají a neexistuje jen jedna správná cesta. Přesto se havraní spolek vydává na svou poslední výpravu.

A vy byste je měli následovat, protože když najdete krále Glendowera, splní vám přání. A to za to stojí, ne?

Bára