Začnu dneska obligátním meteorologickým okénkem. Je vedro. Příšerné vedro. A hlavně už je vedro tak dlouho, že si skoro nepamatuju, jaké to je vyjít ven a nezačít se během několika minut potit. Nevím, jak vy, ale já v podobném počasí nejsem schopná skoro ničeho. Na nějaké sportovní výkony mě neužije ani za normálních okolností, natož když teploměr ukazuje přes třicet a i obyčejná procházka začíná připomínat boj o přežití. Takže podle mě zbývá jediná rozumná možnost. Najít si stín, ideálně někde u vody, moc se nehýbat a číst. A na to čtení bych pro vás náhodou měla jeden tip.

Pamatujete si ještě na Čajovou bouři od Hafsah Faizal? Já rozhodně ano, protože jsem o ní svého času básnila tady na blogu a od té doby se na mém názoru vůbec nic nezměnilo. Pořád je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek, které jsme v CooBoo vydali. Arthie, Jin, Zpěněnka, čaj, upíři, tajemství, loupež a zvraty, po kterých jsem chvílemi jenom zírala do knihy a říkala si, jak je tohle možné.

No a teď je tu pokračování. Jmenuje se Krvavá lázeň a Hafsah Faizal v něm samozřejmě navazuje přesně tam, kde nás posledně tak pěkně nechala. Takže ano, pokud jste Čajovou bouři nečetli, tady bych se zastavila a šla si nejdřív přečíst ji. Jinak se nevyhnete spoilerům. A navíc byste se připravili o výbornou knížku.

Po událostech z konce prvního dílu je Bílý Rachot v troskách, upíři jsou v nebezpečí a Arthie má poněkud osobní problém. Musí se totiž vyrovnat s tím, že zemřela. A zase tak úplně nezemřela. Jenže na nějaké poklidné zpracovávání traumat samozřejmě není čas. Arthie musí dát znovu dohromady svoji rozprášenou partu, vyrovnat se s tím, co se s ní stalo, a připravit se na střet, kterému už se nejde vyhnout. A především se musí postavit tomu, před čím celý život utíkala – vlastní minulosti a tomu, co se kdysi stalo na Cejlanu.

Víc už vám radši prozrazovat nebudu. U téhle duologie by to podle mě byla vyloženě škoda. Hafsah Faizal totiž zase předvádí svoji oblíbenou disciplínu – přesvědčí vás, že víte, co se děje, a o pár stránek později zjistíte, že jste celou dobu nevěděli vůbec nic. A já to miluju.

Krvavá lázeň je opět plná tajemství, intrik, nečekaných spojenectví a především zvratů. Některé jsem tak nějak čekala. U některých jsem si gratulovala, jak jsem Hafsah prokoukla. A pak přišly ty další a bylo po gratulování. Navíc jsou tu pořád všechny ty postavy, které jsem si oblíbila už v Čajové bouři. A jestli Hafsah Faizal něco opravdu umí, tak je to vytvořit partu lidí s tajemstvím, o kterých chcete vědět úplně všechno, přestože zároveň docela dobře tušíte, že vám spoustu věcí neříkají. A pravděpodobně k tomu mají velmi dobrý důvod.

A ještě jsem se nezmínila o tom, jak ta knížka vypadá. Je nádherná. U Čajové bouře jsem psala, že má úplně dokonalou obálku a ještě vytuněnější ořízku. A u Krvavé lázně jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Obálka je opět úžasná a ořízka taky. Obě knížky vedle sebe vypadají tak krásně, že je skoro škoda je strkat do knihovny mezi ostatní.

Takže pokud právě řešíte, co budete v tomhle příšerném vedru dělat, můj plán je jasný. Najděte si nějaký stinný kout, vodu mějte ideálně na dosah a vezměte si s sebou Krvavou lázeň. Jenom pozor, ať vám do té krásné ořízky necákne voda.

Mějte se hezky, čtěte a pokud možno se neupečte!

Iveta