Všechna předsevzetí, kterými jsem byl | nakladatelství

Všechna předsevzetí, kterými jsem byl

Víkendovky

A je to opět tady – poslední den roku, kdy se všichni vrhnou na slavení, připíjení a vymýšlení předsevzetí. Já samozřejmě nejsem výjimka, takže už v lednici chladím své oblíbené melounové dětské šampaňské, na tácu se pomalu kupí marshmallowové jednohubky a na čestném místě hrdě trůní prskavka, kterou se s velkou pompou chystám zapálit o půlnoci. Prostě všechno, jak má být.

Jen s těmi předsevzetími mám teda drobný problém – především proto, že mám stále v dobré paměti, jak dopadla ta loňská. Tak jen pro rekapitulaci:

  1. Zkusit nějaký nový sport – teda vůbec netuším, jak se na mém seznamu tenhle bod ocitl, ale asi to mělo něco společného s tím, že to melounové šampaňské bylo už pár dní (měsíců) po záruce a asi dostalo pořádné grády. Ale co, přece se nevzdám. Takže první týden v lednu jsem se vypravil k Vltavě, že zkusím otužování. No to byste nevěřili, co po mně chtěli. Nejdřív jsem se měl svlíknout do plavek (v minus šesti stupních) – to jsem ještě trochu vyděšený přežil. Pak že se jde do Vltavy. No dobře, s tím jsem počítal. Takže jsem vlezl do tý neskutečně ledový vody až po kolena a hrdě se rozhlížel, kdo všechno vidí můj fenomenální výkon. Jenže ti blázni z otužileckého oddílu po mně chtěli, abych se ponořil celý a – teď bacha – plaval. Jako vzdoroval jsem statečně, ale nakonec mě přinutili udělat asi tři tempa. No řeknu vám, když jsem se konečně dostal ven a rozmrzl, dovlekl jsem se na tramvaj a tři dny se proléval čajem. Od té doby se odmítám k Vltavě přiblížit na méně než sto metrů a všech těm otužileckým bláznům se vyhýbám.
  2. Jeden adrenalinový zážitek – zkusit se má všechno, řekl jsem si, a tak jsem si zaplatil bungee jumping (sice jsem nevěděl přesně, co to je, ale všichni o tom pořád mluvili…). S vidinou příjemně stráveného odpoledne, kdy si budu poskakovat na nějaké gumové houpačce a kochat se krásami okolí, jsem se vydal ke Zvíkovu. Když jsem tam přicházel, vyděsili mě nějací šílenci, kteří se vrhali z mostu jen na tenkým laně. Dle instrukcí, které jsem dostal předem, jsem se dostavil na kraj mostu, kde se mě hned ujala přátelská slečna. Za distingovaného rozhovoru o počasí a přednostech indických čajů jsme došli doprostřed mostu. Už mě znáte, takže je vám jasné, že jsem se držel od kraje, protože výšky nejsou zrovna můj šálek (indického) čaje. Jenže slečna mě pořád strkala blíž a blíž ke kraji – a já abych nevypadal jako nějaký srab, jsem se samozřejmě nechal. A pak mě začala oblíkat do nějakýho divnýho postroje, ale to jsem si ještě pořád myslel, že je to jen týmový trikot. A když se mě zeptala, jestli to zvládnu sám, nebo mi má pomoc, laškovně jsem odpověděl, že klidně může přiložit ruku k dílu. No a pak horor, slečna do mě zcela nelaškovně strčila a já se řítil vstříc vodní hladině – když mě konečně hystericky vřískajícího a nadávajícího vytáhli nahoru, všechny jsem je zažaloval.
  3. Naučit se nový jazyk – a tady musím říct, že se mi podařil fenomenální úspěch. Zatímco loni touhle dobou jsem si v italštině dokázal tak maximálně objednat čaj, po ročním intenzivním studiu, sledování filmů v originále, čtení italských knih a poslechu osmdesátkových tanečních hitů si úplně bez problémů umím objednat čaj s citronem.

Jak vidíte, má předsevzetí měla střídavou úspěšnost, nicméně se asi nechám překvapit a uvidím, co se ráno prvního ledna na mém speciálním seznamu objeví.

Užijte si silvestr a skvělý a dokonalý nový rok (se spoustou přečtených knih)!

Michal