Sice je konec ledna, ale venku panuje poctivý podzim, takže když jsem ráno šel do pekárny, nejen že jsem pěkně zmokl na střídačku ze všech stran, ale taky mě to málem odfouklo někam směr Rusko. Takže jestli takhle bude celý víkend, pevně doufám, že vaše plány se točí kolem křesla (postele, gauče…), deky a čtení. Případně kolem filmového maratonu Harryho Pottera či jiné bohulibé činnosti.

A abych vás trochu inspiroval, musím dneska napsat o knize, která mě opravdu dostala a o které musím stále dokola přemýšlet. Takže jestli máte dojem, že jsem o ní už někdy psal, je to klidně možné. 😊 Jedná se o Můj první tanec od Nicoly Yoonové. A musím říct, že na tenhle kousek jsem se těšil už od doby, kdy jsem dočetl předcházející autorčinu knihu Slunce je také hvězda. Asi si vzpomínáte na hlavní hrdinku Natashu, která věří jen ve vědu a fakta. Rozhodně ne na osud! Nebo na sny, které se nikdy nesplní. A už vůbec není ten typ holky, která se na rušné ulici v New Yorku potká s klukem a hned se do něj bláznivě zamiluje. Zvlášť když její rodině zbývá dvanáct hodin do deportace ze Spojených států.

A stejně pochybovačným typem je i Evie, která má od rozvodu svých rodičů jasno v tom, že každý vztah skončí špatně. A aby toho nebylo málo, najednou když spatří líbající se pár, vidí celou historii jejich vztahu i nevyhnutelný nešťastný konec. Když se ale shodou okolností ocitne v tanečním studiu, které má reprezentovat na amatérské taneční soutěži, a za partnera jí je přidělen X (ve skutečnosti Xavier, ale tak každý má nárok na nějakou ujetou přezdívku), musí si stále dokola připomínat, že ona přece nechce randit a nedej bože se zamilovat. Ovšem jak už to tak bývá, každodenní taneční tréninky, spousta společně stráveného času, to, že X hraje v kapele, i to, že je to vysoký fešák s lícními kostmi samotného Herkula, nakonec způsobí, že svůj názor začne pomalu měnit.

Ovšem jestliže jste četli některé předchozí autorčiny knihy, asi tušíte, že vše nebude tak jednoduché a sluníčkové, protože Nicola prostě píše knihy, kdy na konci jen nevěřícně kroutíte hlavou a nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet. Takže si tuhle skvělou věc rozhodně nenechte ujít. A já zatím budu věřit, že Můj první tanec bude nakonec zfilmovaný (stejně jako třeba Slunce je také hvězda), protože by mě vážně zajímalo, jak si filmaři poradí s těmi Herkulovskými lícními kostmi. 😉 A abych nezapomněl, kniha vychází v půlce března, takže si v diáři udělejte velký vykřičník, abyste na ni nezapomněli!

A v redakci je samozřejmě velký shon, protože všichni čtou jako šílení. Katka se vrhla na Rivaly, Adéla se vypravila na Cestu za štěstím a Iveta korekturuje Nesmíš všechno vidět tak černě.

Užijte si víkend a hodně čtěte!

Michal