Opět je tady jaro a s ním i knižní veletrhy. Jako první se tento rok uskutečnil ten v italské Bologni (který já osobně mám hrozně rád, protože Itálie, knihy, zmrzlina, knihy, skvělé jídlo, knihy a aperol) a o kterém vám v příštím blogu určitě víc napíše Adéla. A hned v úterý začíná další knižní veletrh, tentokrát v Londýně. A pak samozřejmě nesmíme zapomenout ani na ten v Praze, který je letos trochu později – až v červnu. Takže jestli můžete, určitě na některý z nich zajeďte, ať se můžete pokochat atmosférou i spoustou nových knih.

Je sice březen, měsíc, kdy se ráno pořádně navlečete, aby vám nebyla zima, a pak přes den většinu vrstev sundáte a pořád je s sebou musíte vláčet, ale my už jsme v redakci jaksi někde jinde. Tak jako o několik měsíců napřed. Někdo prožívá na stránkách dokonalé léto, jiný se koupe v potu v táborové kuchyni a někdo šťastnější prostě jenom polehává u moře s koktejlem v ruce. Já jsem se poslední týden učila jezdit na kole u oceánu, ale hlavně se pařila v té táborové kuchyni.

Čusky čauky, zdravím z CooBoo tentokrát po trošku delší době než obvykle. Navzdory tomu, co se ve světě děje, se normální život přece jen nezastavil a my dál chystáme kupy knížek k vydání. A ono je to vlastně správně, nikdo z nás se nemůže 24/7 soustředit jen na současné tragédie a pro naši psychiku je zdravé si odskočit k příjemnějším tématům – ať už jsou to písmenka na stránkách knihy poskládaná do podoby napínavého příběhu nebo třeba konečně nesměle vykukující jaro.

Minule jsem vám slíbila povídání o Kouzlu obsidiánu. Situace v našem reálném světě bohužel stále není růžová, a tak doufám, že vám tahle menší lákačka na výlet do Prahy, kde žijí démoni a zaklínači, co se nemají úplně v lásce, udělá radost.

Už hodně dlouho sedím a přemýšlím, jak napsat tenhle blog, a připadám si u toho tak nějak nepatřičně. Venku je šmolkově modrá obloha, ptáci v nejbližším křoví cvrlikají jak na lesy – a já pořád vymýšlím, jak to dát dohromady, když vy, čtenáři, se pravděpodobně těšíte, že si mezi nemilými novinkami ze světa přečtete pro změnu třeba taky něco optimistického a pozitivního. Jenomže v téhle době se jednomu hýří optimismem docela těžko.

Milé čtenářky, milí čtenáři, jsme opravdu rádi, že vám můžeme přinést nový ediční plán na první polovinu roku 2022. A těžko říct, co vám na těchto několika řádcích představit dřív, protože následujících několik měsíců je doslova přeplněných skvělými tituly.

Možná jste si všimli, že minulý týden za mě vzal psaní blogu Michal – děkuju, Michale! – to jsem totiž měla dovolenou a proháněla jsem se po zasněžených horách. Právě teď se ale dívám z okna na to, jak fouká a lije, a doufám, že to naše střecha vydrží. Nevím, jak jste na tom vy, ale mě pošmourné počasí obvykle netěší. Obzvlášť když si představím, že v tom slejváku půjdu dva kilometry tam a dva zpátky, abych si vyzvedla děti. Nechce se mi a nechce. Pláštěnku nemám a můj obrovský, větru odolný deštník by mě odnesl někam daleko, předaleko.

Chtěli byste vydat knihu? A chtěli byste se stát hvězdou příštího HumbookFestu či HumbookStage a objevovat se v našich videích? Umíte nadchnout publikum pro svůj příběh? Pak rozhodně pokračujte ve čtení! Již potřetí hledáme ty nejlepší rukopisy a nejskvělejší autorky a autory!

Nevím, jak to máte vy, ale sotva po zimě nastane jeden pěkný sluneční den, já si hned začnu plánovat, kam bych se letos mohl vypravit, rázem uvažuju o stěhování do Itálie, půlročním cestování po Státech, nebo alespoň o třech týdnech, kdy by člověk projel Německo a Francii od severu k jihu a zpět.

Já nevím jak vy, ale já jsem s koncem roku vždycky připravená na to, že by zima už jako mohla taky vysmahnout. Což se bohužel neděje a leden i únor jsou jedno velké šedivé trápení. Michal by vám samozřejmě vykládal něco o tom, jak jsou to nejlepší měsíce roku, blabla, ale my víme svoje. Tohle šedivé nevlídno se prostě musí přežít. Takže jak se toho jara dočkat?