Zdravíčko, kubulíni! Tak jsem se úspěšně vrátila z londýnského knižního veletrhu YALC, který jsme spolu s humboočí Olou navštívily minulý týden o víkendu, abychom omrkly, jak se takový „HumbookFest“ dělá někde jinde, a setkaly se s několika z našich autorů.

Je začátek července a to neomylně znamená jediné – začaly letní prázdniny. A nikde to nepoznáte lépe než v ranním autobusu nebo metru na tvářích studentů. Během školního měli většinou krhavé ospalé oči, zírali do mobilů, pospávali, nepřítomně koukali do blba nebo poslouchali hudbu a bylo na nich vidět, že ze všeho nejradši by byli kdekoli jinde. Prostě všeobecný zmar. Zato teď?! Teď člověk žádné takové tváře nevidí, protože všichni studenti jsou doma a nejspíš v posteli a ani je nenapadne, aby se v půl sedmé ráno někam plahočili. Naštěstí mě do práce láká alespoň představa libovolného množství kafe zdarma a vyhlídka, že se pustím do čtení další knihy mé oblíbené autorské dvojice Jay Kristoff a Amie Kaufamnová.

A je to tady! Červenec! Válení u vody, spaní pod stanem, borůvkové knedlíky, buřty nad ohněm (za mě teda jedině s plnotučnou hořčicí), kofola, velký batoh na zádech, velká kupa knih ke čtení, letní lásky, komáří štípance… Nebo taky velké dálky a exotika, všechny možné dobroty s ostatními druhy hořčice, cesty vlakem, kdy jste rádi, že stojíte aspoň na jedné vlastní noze, hudební festivaly, kopce ke zdolání, drandění autem po evropských dálnicích se spuštěným okýnkem, kdy máte pocit, že vám svět leží u nohou, dokud nezkejsnete v nejbližší koloně. Zkrátka prázdniny, se vším, co si člověk může přát i co by raději vynechal. Doplňte mě prosím o svoje (ne)oblíbené zážitky. 😊

Léto už je v plném proudu, takže si člověk užívá obvyklých radovánek: sluníčka, opalování, koupání, spálených zad a samozřejmě více volného času na čtení. A co si budeme namlouvat, na koupaliště se mnohem víc hodí nějaká ta letní oddechovka než například nějaká bichle od Dostojevského – tu si já osobně nechám raději na podzim, kdy venku je tma a do oken buší vítr a déšť.

Asi vás to překvapí, ale dneska začnu poměrně netradičně – takovým krátkým výletem do svojí rodinné historie. Knížka, které chci věnovat tenhle blog, k tomu totiž přímo vybízí. Při jejím čtení jsem zkrátka nemohla na některé věci nemyslet. A až o ní pak budu psát dál, možná pochopíte, proč zmiňuju právě svoji rodinu, a ne třeba situaci na Ukrajině, i když se to samozřejmě více než nabízí.

Nazdárek vespolek! Tak jsme se konečně dočkali a Svět knihy aka druhé knihomolské Vánoce je tady a v plném proudu. Doufám, že jste tam už byli, že přijdete taky v sobotu a v neděli a že si nakoupíte spoustu radosti, protože kdy jindy se vrhnout na čtení než v létě, že jo!

Taky máte pocit, že se začátkem června najednou začne narůstat očekávání toho, že se už už brzo začnou dít všechny ty super věci, na které jste dloooouho čekali? Anebo se už konečně dějí? Znáte to, ne? Prázdniny (nebo dovolené) jsou skoro za rohem, na nočním stolku nebo někde v koutě (nebo co já vím, třeba na poličce na záchodě) se vám hromadí jedna skvělá kniha za druhou a vy se už celí třesete, až do nich budete moci zabořit nos a nechat se unést do světa fantazie.

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale za měsíc začínají letní prázdniny. Což samozřejmě netěší jen všechny studenty, ale i ty, kdo se už zařadili do pracovního procesu, protože se pro spoustu z nás blíží období dovolených a cestování. Nicméně než tyto bakchanálie vypuknou, je tu ještě červen, a to letos znamená Svět knihy!

Léto se nezadržitelně blíží, teplotně ho tu máme už teď, a k němu samozřejmě neoddělitelně patří i prázdniny. Což je doba, kdy má člověk víc času na čtení. Teď mám na mysli hlavně čtenáře školou povinné, ale v určité míře to platí i u těch pracujících. Asi nikdo si nedovede představit dovolenou bez nějaké pěkné knížky, případně knížek. Vzpomínám si, že dokud jsem jezdila na dovolenou s rodiči, jedna z prvních našich zastávek v nějakém větším městě byla v knihkupectví. Tam jsme si každý mohli libovolně vybrat knížku – včetně dospělých – a rodiče ji zaplatili. Tenhle zvyk jsem měla moc ráda – i když, co si budeme povídat, jedna knížka nikdy nestačila. Z té doby mám taky slušnou sbírku fotek, na kterých někde ležím nebo sedím a čtu si.

No není dneska překrásně? Jo, je! Ale pojďme to nerozmazávat, Michal pláče někde v koutku, že teploty šly přes dvacet, tak prosím vás pojďme my, normální lidé, oslavovat tiše, ať ho ještě víc nerozrušíme, jo?