Musím říct, že v redakci je to teď trochu smutné – Katka mateří na mateřské, Adéla se sluní na ostrově uprostřed Středozemního moře a Iveta dneska pracuje z domova. Takže se tu dívám na svůj polovypitý hrnek kafe (no dobře, já si dělám zásadně jednolokové a silné), závidím Adéle a Ivetě a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Nicméně i když sedím v kanceláři, na ostrov se plavím – vlastně hned na několik ostrovů.

Když jsem se ráno podíval do kalendáře, uvědomil jsem si, že ty šťastnější z nás už za dva týdny čekají letní prázdniny (a ti úplně nejšťastnější už mají zkouškové, všechny testy a zkoušky dávno hotové a přibližně do konce září volno). No, nebudu vám nic nalhávat, docela jsem jim záviděl. Nicméně když nevyšel můj pokus vydávat se za studenta vysoké školy (kupodivu mě odhalili už u vrátnice a taktně mi naznačili, že pokud se rychle neotočím, zavolají příslušníky VB, či jak se jim dneska říká 😉), musel jsem se smířit s tím, že prostě vyrazím do práce a o dvouměsíčních prázdninách si můžu nechat jenom zdát. Ale abych byl na druhou stranu upřímný, vážně si dost užívám knihu, do které jsem se nedávno pustil.

Je začátek července a to neomylně znamená jediné – začaly letní prázdniny. A nikde to nepoznáte lépe než v ranním autobusu nebo metru na tvářích studentů. Během školního měli většinou krhavé ospalé oči, zírali do mobilů, pospávali, nepřítomně koukali do blba nebo poslouchali hudbu a bylo na nich vidět, že ze všeho nejradši by byli kdekoli jinde. Prostě všeobecný zmar. Zato teď?! Teď člověk žádné takové tváře nevidí, protože všichni studenti jsou doma a nejspíš v posteli a ani je nenapadne, aby se v půl sedmé ráno někam plahočili. Naštěstí mě do práce láká alespoň představa libovolného množství kafe zdarma a vyhlídka, že se pustím do čtení další knihy mé oblíbené autorské dvojice Jay Kristoff a Amie Kaufamnová.