Mám pocit, že nám ty otvíráky blogů v poslední době začínají vypadat tak nějak… hodně podobně. Čas nám v redakci protéká mezi prsty, sviští kolem nadzvukovou rychlostí a nám pod rukama a před očima ubíhají nekonečné řádky. Prostě… je léto a jako každý rok to stojí za to. 😊 Nemůžeme se dočkat dovolených a taky se nemůžeme dočkat, až knížky, na kterých právě pracujeme, konečně spatří světlo světa.

Čusky čauky, tak je tu zas pátek! Poslední dobou mám pocit, že kolem mě každý týden jen tak prosviští a já pomalu nemám čas ani mrknout… a je zas v tahu. Máte to tak taky? Vlastně doufám, že ne, že si užíváte takové to bezčasí, super lenivé letní povalování, kdy je na všechno spousta času a není kam spěchat. My totiž spěcháme i za vás.

Abyste věděli, jeden podobný blog už jsem psala, téměř pět let zpátky. Sice zmizel v propadlišti dějin našeho starého webu, ale Katka je v tomhle zdatný článek redakce, který umí prošmejdit internety, a vyšťourala ho pro mě. A já se vám upřímně přiznávám, že ho dneska hodlám trochu vykrást. Hned vám vysvětlím proč…

Když jsem minulý týden viděl nadšené školáky, kterým právě začaly prázdniny, po dlouhé době jsem jim dost záviděl. Poslední roky jsem to většinou ani nezaregistroval, ale tentokrát jsem si vzpomněl, jaký jsem měl vždycky pocit, když byl poslední den školy (a je jedno, jestli to bylo na základce, střední nebo na vejšce po poslední zkoušce) – jak z člověka všechno spadne, jak má pocit, že teď ho čekají jen dva skvělé měsíce a že škola snad už nikdy znovu nezačne. Takže jsem zamáčkl slzu v oku a vyrazil jsem domů, abych se pustil do další skvělé knihy – tohle je zase moje výhoda, můžu si v práci číst. 😉 A Katka s Adélou mi poslaly hned několik skvělých kousků.

Začaly prázdniny! Jupí! Juchůůů! Doufám, že si je užíváte, respektive že to pro vás znamenalo nějakou zásadní životní změnu a máte najednou volno a tak… a nejste jako my v redakci, pro které přechod z června do července znamená zejména to, že při psaní datumu musíme dávat pozor, abychom tam správně na místo měsíce napsali sedmičku. Kdybychom chodili normálně do kanceláře, zuřila by každodenní lítá klimatická válka mezi sekcí zmrzlin a sekcí pečenáčů. A vzhledem k tomu, že je teď Tereza na dovolené, si troufám tvrdit, že bychom s Katkou možná byly v početní převaze a teplota by se nám tam snad vyšplhala i přes dvacet stupňů, a třeba bychom si i letní kulichy sundaly! (Jo, Katko, dokud není fakt velký vedro, tak doma taky nosím ponožky, přece jen se tím datlováním a čtením člověk moc nezahřeje. A není na tom nic divnýho!) Jenomže pořád pracujeme ze svých domácích knihomolských brlohů a teplotu místnosti si naštěstí navzájem neovládáme.

Oblíbili jste si Avu z Miluju tě. Já vím a chcete ještě kousek jejího příběhu?

Nazdárek všem! Tak nám tak pomaličku, polehoučku začínají prázdniny, a zatímco Michal oslavuje, že už teda zase nehoří, a Tereza si užívá kdesi na dovolené, já pláču, že teplo zas zmizelo. Doufám, že to není na dlouho a nějaké ty pěkné třicítky se nám zas vrátí, musela jsem znovu vytáhnout huňaté ponožky (Je tu taky někdo, kdo má věčně ledové nohy? Já, dokud není třicet nad nulou, tak bez ponožek ani ránu, můj drahý moje nohy používá v případech akutního vedra jako nouzové chlazení.), a to mě teda v létě nebaví.

Pusheen je fenomén, už u nás v CooBoo vydala čtyři knihy!

Venku to vypadá, že se konečně blíží léto (a Katka nosí už jen jeden svetr, takže to asi bude pravda). Já jsem se na prázdniny vždycky hrozně těšil, ale letos už se jich doslova nemůžu dočkat. A ne kvůli teplu a podobným radovánkám, ale protože se snad bude dát trochu snáze cestovat. Protože právě cestování je věc, která mi poslední rok opravdu strašně chyběla.

Žjůůůů! Vypadá to, že jsme se konečně dočkali. Nevím, jak vy, ale já teď fakt netuším, kam dřív skočit. Přála bych si, aby měl každý slunečný den aspoň 72 hodin, protože to bych možná stihla všechno, na co jsem se těšila už… no, ani radši nebudu počítat, jak dlouho. Posedět na všech zahrádkách svých oblíbených kaváren a restaurací. Několikrát. (A taky posedět uvnitř, jaj!) Omést pavučiny z kola a konečně šlápnout do pedálů. (Trochu trapný, to jsem mohla už dávno.) Rozrážet šlapadlem vlny Vltavy. Číst si nějakou pěknou knížku v houpací síti někde pod stromy. Číst si pěknou knížku na lavičce v botanické zahradě. Číst si venku a snažit se u toho nepokecat zmrzlinou, kterou jsem si dala, protože je fakt vedro a potřebovala jsem se se něčím osvěžit. Číst si venku a nepotřebovat u toho mít na sobě třicet osm vrstev tepelné izolace…