Čusky čauky, tak je tu zas pátek! Poslední dobou mám pocit, že kolem mě každý týden jen tak prosviští a já pomalu nemám čas ani mrknout… a je zas v tahu. Máte to tak taky? Vlastně doufám, že ne, že si užíváte takové to bezčasí, super lenivé letní povalování, kdy je na všechno spousta času a není kam spěchat. My totiž spěcháme i za vás.

Ono by stačilo, že je léto, že jo. Protože jak už vám tu tlačíme v několikátém letním blogísku, my si jedeme podzimní novinky a podzimní knižní sezona je vždycky nejsilnější, takže moc nevíme, kde nám hlava stojí. Ale jak víte z minulého Terezina blogu, tak nás naše hlava pomazaná dočasně opustila, takže jsme (naštěstí už jen na chvíli) o jednoho kubulína kratší. A ještě k tomu se stěhujeme do nových kanceláří. Což znamená, že ta naše současná vypadá jako pohřebiště mrtvých krabic, balíme knížky, balíme lampičky, balíme dokonce i odpadkové koše, polepujeme židle a seškrabáváme z monitorů roky staré lepíky. Což člověku taky nějaký čas zabere, žejo.

No a kromě toho teda intenzivně čteme. Já třeba teď českou bichličku s názvem Zloděj osudů, kterou chystáme na konec září a která mě tedy dost těší, protože je to čistokrevná epická fantasy – a to já ráda. Do těch 576 stránek jsme všichni vložili kopec úsilí – autor, ilustrátor, grafik, taky trochu já a všichni, kdo čtou korektury –, takže jsem dost zvědavá, jak si povede na té nejdůležitější frontě: u čtenářů.

A jako u většiny dlouhých a komplikovaných fantasy příběhů se dost těžko popisuje, o čem tenhle příběh vlastně je, protože v prvním díle série Věčné Mlhy se všechno teprve rozehrává. Doslova, protože vyprávění začíná hodem kostkami. Ne jen tak ledajakými. Jsou to Kostky osudu, kterými měl jako obvykle hodit bůh Zyrzir, který ale s hrůzou v očích zjistí, že jedna z nich chybí. Události na Zemi tedy nelze na další časové období předpovědět, protože dokud poslední Kostka nedopadne, nedává celá budoucnost smysl. A tak bohové vyšlou na zemi Strážkyni Mlh Syhaiu, aby Kostku našla, a sami se pustí do hledání – a taky do vzájemného osočování, podezřívání a pletichaření. Protože to je jasné – zlodějem je s největší pravděpodobností někdo z nich.

A mezitím na Zemi v království zvaném Kraegar lidi dál žijí svůj život. Ano, to, že při novoročním rituálu nebyla řečena celá věštba, je rozhodí. Ale ne tolik, aby si dál nešli za tím svým. Třeba jako Kaldur Silador, mladý syn správce země, který by si pro sebe hrozně rád uzurpoval co nejvíc moci. A dost ho rozčiluje, že se mu Rada, která spolu s ním Kraegar spravuje, plete do cesty. A stejně tak si svoje životy dál žijí gardistka Jodele, která před svými spolubojovníky z gardy Nočních čepelí rozhodně něco tají, Haevar, vnuk správce univerzitní knihovny, nebo Nicolo, čeledín, který se protlouká světem, jak to jen jde.

Což rozhodně není všechno, co se děje. V zemi se taky schází tajná bratrstva, podle všeho se probouzí dávno ztracená magie a tajuplný poustevník z předměstí hlavního města o všem ví víc, než by měl.

Mě tyhle příběhy, kde je rozehrán tucet linií, které se vzájemně proplétají, rozchází a zase spojují, vždycky hrozně bavily. Sledovat půlku světa jako to komplexní místo, kterým je, a ne se soustředit na jednoho hrdinu a jeho cestu. A to uspokojení, když pak věci zapadnou na místo. Jestli si tedy podobné knihy taky užíváte a toužíte po bichli, kterou budete číst za dlouhých podzimních večerů, Zloděj osudů by vám mohl padnout do oka.

No a pak jsem se teda ponořila do moře stěhovacích krabic, prošla labyrintem sloupečků knih a přeskočila vyřazené police, abych zjistila, čím se v posledních dnech baví ostatní. Adéla ladí poslední tečky a čárky Zapovězeného trůnu, doplňkovce k sérii Rudá královna, která je teda snad ještě bichloidnější než Zloděj osudů. A Michal, protože všichni jedeme na fantasy vlně, připravuje dvojku série York, ve které jsou dvojčata Moningstarrova ještě dvojčatovatější a šifra ještě šifrovatější. A kolektivně ladíme edičák, který (už, snad, možná, pravděpodobně) brzy spatří světlo světa.

Mějte se, těšte se a držte nám palce, ať to přežijem!

Katka