Tento týden byl v práci trochu podivný – je to tedy především tím, že jsem tu prakticky celý týden sám. Když jsem sem přišel poprvé, ještě jsem nic netušil, protože jsem většinou v redakci první. Ale když se pomalu blížila devátá a nikde nebyla ani noha, trochu jsem znervózněl...

Tak jsme v redakci zakopali válečnou sekeru, přestali se hádat o to, jestli si budeme ten který den hrát na Afriku nebo na Antarktidu, klimatické války ustaly… Což je jen a jen dobře, protože máme, jak už minulý týden psala Katka, i jiné starosti než jen stavět si na stole barikády z vydaných knih a hromádek korektur a ostřelovat se gumičkami do zblbnutí.

Já vám řeknu, když mi tvrdili, jak je léto v redakci divoká věc, protože se chystají všechny knížky na podzim, tak jsem jim tak úplně nevěřila. No, tak bude toho čtení trochu víc, bóže, říkala jsem si. Poučení z minipříběhu je: věřte (starším a) zkušenějším, mají pravdu. Knížek teď pro vás chystáme fakt záplavu.

Milí čtenáři, možná jste si všimli, že jsme si v posledních dvou týdnech dali tak trochu blogovací pauzu. Před čtrnácti dny to bylo z ryze praktického důvodu, jelikož jsme spolu se zbytkem celé naší firmy Albatros Media tužili kolektiv na teambuildingu na Seči...

Čauky mňauky! (Nebo taky Nazdárek párek!, jak občas říká Katka) Tak se všichni zase uklidníme, když už teď víme, jak to vlastně bude s novou knihou od Sarah J. Maasové.

Moji milí Kubulíni, dneska ani nebudu psát žádné úvodní řeči a hned se vrhnu na knihu, na které právě pracuju. A hned pochopíte proč. Tahle kniha je totiž nejdelší v celé historii CooBoo. A tak jsme si k desátým narozeninám nadělili opravdu pěkný dárek – bichli hustě vysázenou malým písmem, která ale i tak má krásných 976 stran.

Jako neptejte se mě, co se to venku v poslední době děje, ale je to zlo. Chvilku příšerná zima, která se ale lživě schovává za sluníčko, jenže když nahodíte letní outfit, zjistíte, že vám nejspíš upadnou prsty u nohou. Chvilku teplo, ale pro změnu zataženo s oblohou někde u země a ospalo a úplně marno. A ještě o chvilku později takový slejvák, že vám je deštník úplně k ničemu, ale zato nemusíte prát, žejo.

Dneska na mě zase vyšlo psaní blogu, ale pod vlivem arktických teplot v uplynulém týdnu (ve středu ráno jsem při první procházce se psem tiše záviděla jednomu pánovi, kterého jsme potkali, že si chytře na venčení vzal rukavice, a na další vycházky jsem si oblékla svůj nejteplejší zimní kulich a smutně jsem koukala na předpověď počasí, z níž jsem se dozvěděla, že v tu chvíli je v Praze o čtyři stupně chladněji než v Reykjavíku…)

Dnešní blog bude o jedné speciální knižní lovestory, kterou chystáme.

Nejen knihami živ je člověk (ano, tohle tvrzení je samozřejmě úplný nesmysl, ale potřeboval jsem nějak začít), a tak se někdy stane, že i takový stydlivý a nesmělý redaktor jako já vyrazí mezi lidi. A to dokonce hned mezi opravdu spoustu lidí.