Když jsem minulý týden viděl nadšené školáky, kterým právě začaly prázdniny, po dlouhé době jsem jim dost záviděl. Poslední roky jsem to většinou ani nezaregistroval, ale tentokrát jsem si vzpomněl, jaký jsem měl vždycky pocit, když byl poslední den školy (a je jedno, jestli to bylo na základce, střední nebo na vejšce po poslední zkoušce) – jak z člověka všechno spadne, jak má pocit, že teď ho čekají jen dva skvělé měsíce a že škola snad už nikdy znovu nezačne. Takže jsem zamáčkl slzu v oku a vyrazil jsem domů, abych se pustil do další skvělé knihy – tohle je zase moje výhoda, můžu si v práci číst. 😉 A Katka s Adélou mi poslaly hned několik skvělých kousků.

Začaly prázdniny! Jupí! Juchůůů! Doufám, že si je užíváte, respektive že to pro vás znamenalo nějakou zásadní životní změnu a máte najednou volno a tak… a nejste jako my v redakci, pro které přechod z června do července znamená zejména to, že při psaní datumu musíme dávat pozor, abychom tam správně na místo měsíce napsali sedmičku. Kdybychom chodili normálně do kanceláře, zuřila by každodenní lítá klimatická válka mezi sekcí zmrzlin a sekcí pečenáčů. A vzhledem k tomu, že je teď Tereza na dovolené, si troufám tvrdit, že bychom s Katkou možná byly v početní převaze a teplota by se nám tam snad vyšplhala i přes dvacet stupňů, a třeba bychom si i letní kulichy sundaly! (Jo, Katko, dokud není fakt velký vedro, tak doma taky nosím ponožky, přece jen se tím datlováním a čtením člověk moc nezahřeje. A není na tom nic divnýho!) Jenomže pořád pracujeme ze svých domácích knihomolských brlohů a teplotu místnosti si naštěstí navzájem neovládáme.

Nazdárek všem! Tak nám tak pomaličku, polehoučku začínají prázdniny, a zatímco Michal oslavuje, že už teda zase nehoří, a Tereza si užívá kdesi na dovolené, já pláču, že teplo zas zmizelo. Doufám, že to není na dlouho a nějaké ty pěkné třicítky se nám zas vrátí, musela jsem znovu vytáhnout huňaté ponožky (Je tu taky někdo, kdo má věčně ledové nohy? Já, dokud není třicet nad nulou, tak bez ponožek ani ránu, můj drahý moje nohy používá v případech akutního vedra jako nouzové chlazení.), a to mě teda v létě nebaví.

Pusheen je fenomén, už u nás v CooBoo vydala čtyři knihy!

Venku to vypadá, že se konečně blíží léto (a Katka nosí už jen jeden svetr, takže to asi bude pravda). Já jsem se na prázdniny vždycky hrozně těšil, ale letos už se jich doslova nemůžu dočkat. A ne kvůli teplu a podobným radovánkám, ale protože se snad bude dát trochu snáze cestovat. Protože právě cestování je věc, která mi poslední rok opravdu strašně chyběla.

Žjůůůů! Vypadá to, že jsme se konečně dočkali. Nevím, jak vy, ale já teď fakt netuším, kam dřív skočit. Přála bych si, aby měl každý slunečný den aspoň 72 hodin, protože to bych možná stihla všechno, na co jsem se těšila už… no, ani radši nebudu počítat, jak dlouho. Posedět na všech zahrádkách svých oblíbených kaváren a restaurací. Několikrát. (A taky posedět uvnitř, jaj!) Omést pavučiny z kola a konečně šlápnout do pedálů. (Trochu trapný, to jsem mohla už dávno.) Rozrážet šlapadlem vlny Vltavy. Číst si nějakou pěknou knížku v houpací síti někde pod stromy. Číst si pěknou knížku na lavičce v botanické zahradě. Číst si venku a snažit se u toho nepokecat zmrzlinou, kterou jsem si dala, protože je fakt vedro a potřebovala jsem se se něčím osvěžit. Číst si venku a nepotřebovat u toho mít na sobě třicet osm vrstev tepelné izolace…

Zdravíčko! To máme ale venku pěkný podzim, co? Ale ne, taky vás to už tak štve? Já už bych prosím ráda opravdové jaro, co jsme tu tak pět minut měli a pak zase někam zmizelo. Tahle upršená podivnost mě vůbec nebaví, nehodí se mi k letnímu čtivu, co pro vás teď chystáme! A chystáme ho opravdu intenzivně, mám pocit, že tohle už je nevímkolikátý blog, kde letní nálož romantiky zmiňuju, a zatím to stále nekončí!

Dneska vám chci psát o jedné chystané knížce, která je původem česká, vyjít by měla kolem letošní HumbookStage, jmenuje se Tajemství obsidánu a podle mě určitě stojí za vaši pozornost ze spousty různých důvodů. Tak si je pojďme všechny vyjmenovat, ať víte, o co určitě nemáte přijít 😉

Když píšu tenhle blog, venku už druhý den nepřetržitě prší, lidé ulice brázdí na gumových člunech, kolem okna mi spokojeně plave rodinka kachen a soused začal shromažďovat všechna zvířata v páru a stlouká jakousi kocábku. Nicméně nikdo si nestěžuje, protože je to příjemné osvěžení po těch třídenních hicech, které nás sužovaly kolem minulého víkendu. A má to samozřejmě jeden opravdu velký bonus – s konvicí čaje a kávovarem po ruce se teď skvěle čte. Takže stačí nahodit deku, napít se a ponořit se do dvou knih, které mi přistály na stole.

Chystám se znovu psát o Pravidlech pro holky. Jednak proto, že k tomu svádí ta trochu zimní obálka (musela jsem si dneska po ranní procházce se psem od nosu ulomit rampouch, aby mi nepřekážel při psaní… kam se podělo to jaro???), a hlavně proto, že jsme se rozhodli zveřejnit úryvek z knížky (což moc často neděláme).