Dnešní blog je určený stávajícím i budoucím fanouškům Vanessy Len a všem těm, co mají rádi knihy, ve kterých je klíčové cestování časem. A jestli se navíc nespokojíte jen tak s nějakým cestováním ve speciálně vyvinutém časostroji, tím líp. Vanessa Len je totiž neuvěřitelně kreativní a její nestvůry se pohybují napříč staletími zcela jedinečným způsobem.

Jaro se sice tváří, že už je skoro, skoro tady, ale číslo na teploměru tomu zatím úplně nenasvědčuje, a tak i když už zrovna teď vidím z okna nějaké ty paprsky slunce, dovolte mi vás dneska vzít na výlet do dvou knižních světů, ve kterých je spíš temno. Žádná duha, žádní jednorožci, žádné nynynky lesní chaloupečky a v nich čarodějky vařící kouzelné lektvárečky.

Venku to sice vypadá na jaro, ale já jsem se rozhodla, že vás tento víkend vezmu do pořádné zimy. Ale ne do tak ledajaké, nýbrž do zimy, kde z nebe padá popel, ze země raší růže jako rány a kde se rodí hrdinové, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech.

Možná jste to už z našich blogů pochopili, ale myslím, že je třeba to zdůraznit – čas v nakladatelství plyne trochu jinak než v běžném životě… a to i navzdory počasí a jeho výkyvům (a zimě, která tolik trápí Katku, jak si vám minule postěžovala). Takže i když Katka trpí zimou (a my ostatní trochu míň, ale přece jen máme málo slunce, to se musí nechat), v redakci už nastal duben a brzy na nás zaútočí květen (čti: dubnové a květnové tituly). Celý život nakladatele je posunutý a hledí neustále do budoucna (nebojte se, ediční plán na první půlku tohoto roku zveřejníme cobydup), v létě máme Vánoce a už teď některé knihy plánujeme na rok 2027 a možná i dál…

Nazdárek nazdárek! Pojďme si na začátek dát tradiční počasové okénko: mohla by se ta zima jít prosím vycpat sakraaleuž? Jsem ochotná připustit, že si může zůstat na horách, kde si vy, divní lidé, co to máte rádi, můžete jezdit na prkýnkách z kopce. Ale tady ve městech, kde se musíme každý den trmácet vymrzlými ulicemi a doufat, že nám neupadnou palce u nohou, by už stačilo, ne? Děkuju pěkně!

S novým rokem přišla ukrutná zima a s ní i obvyklé nástrahy každodenního života. Na sníh jsem s jiskřičkou naděje čekala na Štědrý den (nestalo se), Boží hod (též se nestalo), ale nakonec na sebe nenechal dlouho čekat a s plnou parádou nám ho vesmír nadělil právě teď v lednu (kdy už je mi to upřímně trochu šumák).

Poslední dny mám pocit, že zima už opravdu přestala předstírat, že je jen tak „symbolická“. Mrzne od rána do večera, ruce zebou i v kapsách a jediné místo, kde je člověku skutečně dobře, je doma pod dekou. Ideálně s hrnkem něčeho teplého a knihou, která vás vtáhne natolik, že zapomenete, kolik je venku stupňů pod nulou.

Advent vrcholí. Jako každý rok jsem totálně zoufalá z toho, že jsem se těšila, jak si tohle období, o kterém se píše v tolika našich knihách, užiju. Protože kdo by se nechtěl nechat obejmout kouzelnou předvánoční atmosférou, vyrazit s kamarádkou na trhy dát si svařák a něco dobrého na zub k tomu, v klídečku si upéct cukroví, krásně zabalit dárky, tročku to doma vyzdobit, světýlka rozsvítit? Těšila jsem se, že nám třeba ten sníh, kterého trošku napadlo, vydrží déle, a někdy večer se budu toulat pocukrovanou Prahou, které to pod sněhovou peřinou vždycky moc sluší a bude to naprostá paráda.

Tak co, už máte všechny dárky? Napečené cukroví? Všechno kolem vás svítí a voní po Vánocích, takže už můžete jen zalézt někam pod deku a užívat si pohádky? Nebo jste naopak v panice, že nic nestíháte, nezvládáte a všichni umřou? Mám dojem, že my v redakci jsme tak někde uprostřed.

Zdravím všechny! První otázka dnešního blogu se nabízí: jak jste si užili HumbookFest? Doufám, že velmi, protože my rozhodně. Vidět každý rok ty zástupy knihomolstva, jak juchají, přátelí se a zásobí čtením na dlouhé zimní večery, je hrozně nabíjející. A my jsme si to letos užily ještě z úplně nové perspektivy!