Ponocování se většinou nedoporučuje, když má člověk jít další den do školy nebo do práce a úspěšně předstírat, že je při vědomí. Někdy se ale těsně před spaním podívá na film, poslechne si podcast nebo třeba zabrouzdá na Wikipedii, kde přelouská příspěvky o nejhorších spáchaných vraždách, pak o historii ořezávátka, až nakonec skončí u videí koček, co mluví španělsky. Anebo se člověk prostě začte. Někdy ponocuje záměrně (čte dlouho do noci, protože kapitola ne a ne skončit), občas zas nemůže usnout, poněvadž přemýšlí, co se stane v příběhu dál (a tak se pustí do další kapitoly).

Jsou knihy, které vás nalákají anotací. A pak jsou knihy, které vás nalákají obálkou tak moc, že si je chcete vzít domů ještě dřív, než zjistíte, o čem vlastně jsou. Přiznávám bez mučení, že knížka, o které vám chci dneska povědět, pro mě byla přesně ten druhý případ. A po dočtení můžu říct, že tentokrát obsah rozhodně nezůstal pozadu za obalem.

Dneska ráno jsem váhala, jestli napsat blog o některé z chystaných letních romantických knih (připravujeme třeba v reedici sérii o Laře Jean od Jenny Han), nebo se věnovat svým květnovým novinkám, které byly ale obě o smrti. Rozhodla jsem se podle počasí… To deštivé, chmurné ráno vysloveně vybízí k tomu, připomenout si knihy, v nichž se hlavní postavy nípou ve svých problémech, rochní se v nich a těžko se jim zpod depresivní deky vlastních trablů vylézá. Je mi ale jasné, že déšť vydrží maximálně dopoledne, a až blog vyjde, bude opět pěkný letní večer. I tak ho ale můžete strávit s Adamem Silverou.

To máme ale krásné letní počasí! Doufám, že si ho užíváte stejně jako já. Ne že bych si přála ten asi tak dvacetistupňový skok, ale už mě vážně unavovalo nosit pořád těch čtyřicet osm vrstev a řešit, jestli mi náhodou stejně nebude zima. Tak teď je to konečně jisté: nebude! 😊 K dokonalosti už tomu chybí jenom nějaké pěkné čtecí místečko venku, představuju si ho někde pod stromem nebo pod slunečníkem. Toho se mi teď teda úplně nedostává, ale je pátek a o víkendu zjistím, co by se s tím dalo udělat.

Asi vám neuniklo, že poslední dobou v redakci úplně nedodržujeme zavedené pořadí toho, kdo má psát blog. Já dnes například docela slušně předbíhám. Ale jedině díky tomu, že mám vstřícné a chápavé kolegyně, kterým je naprosto jasné, že přece nemůžu čekat ještě několik týdnů (nechce se mi počítat přesně kolik) na to, abych sem mohla napsat o svojí knižní favoritce. Která navíc už mimochodem vyšla.

Konečně je to tady, největší jarní svátek všech knihomolek, knihomolů i knihomolčat. A jasně, samozřejmě mluvím o Světě knihy, o důvodu, proč v únoru a březnu s jazykem na vestě úpíme, aby se na pulty knihkupectví dostaly všechny správné novinky tak akorát včas a naši autoři si mohli na veletrhu hezky zabesedovat a potkat se se čtenáři. A samozřejmě aby si všichni tihle čtenáři taky mohli koupit ty nejlepší jarní kousky, včetně těch překladových.

Tak to žijete na špatném místě a vlastně tak trochu i ve špatné době – jsme hokejový národ skrz naskrz, hokejisty se to v knihách doslova hemží, na obrazovkách teď navíc jede super populární série Spalující rivalita... no prostě hokeje je všude plno a ta vlna nekončí.

Je to tak. Kristen Ciccarelli se vydává na evropské turné a v rámci něho zavítá i do Prahy. Ten, kdo by ji chtěl potkat a případně si od ní nechat podepsat knížku, k tomu bude mít příležitost 27. dubna v Praze. Od 18.00 bude v Paláci knih Luxor probíhat beseda a autogramiáda, kde si můžete klidně nechat podepsat hned všechny tři knížky, které u nás od Kristen vyšly. A jestli vás zaráží, že je řeč o třech knihách, tak teď nastražte uši. Po Nelítostném lovci a Vzpurné čarodějce tenhle týden spatřilo světlo světa i Temné zapomnění.

Tereza v minulém blogu naznačila, že duben se ponese hodně ve znamení Alchemised: V rukou alchymie, a obávala se, že na nás všechny budou nekromanti nejspíš vykukovat i z lednice. K tomu bych jenom chtěla říct, že to je poměrně děsivá představa, ale že nekromanti a alchymisti si na vás nejspíš počíhají nejen v lednici, ale prakticky úplně všude. (Zrovna dneska jsem jednoho potkala v botníku a můj křik stopro vzbudil všechny sousedy v okruhu dvou kilometrů.) Tak si držte klobouky, protože právě nastal čas, abych vám o téhle nekonečně dlouhé knize něco řekla.

Je mi jasné, že příští měsíce se nevyhnutelně budou točit kolem našeho chystaného dark fantasy fenoménu, příběhu nadějné alchymistky Heleny, a nekromanti na vás budou vykukovat i z lednice (což je, řekněme si otevřeně, možná maličko strašidelná představa…). Já bych ale ráda, aby ostatním knížkám, které v tomhle období vyjdou, nebylo líto, že si jich nikdo moc nevšímá, a tak vás na ně chci v dnešním blogu upozornit.