Je libo návrat cca do roku 2010? Protože tak mi to vždycky přijde, když se mi do rukou dostane kniha o upírech a vlkodlacích. Upíři, nebo vlkodlaci? Tým Edward, nebo Jacob?

Tak jo, tenhle blog bude asi trochu sentimentální, tak se za to dopředu omlouvám. Tenhle týden jsem totiž do tisku poslala šestý, poslední díl Srdcerváčů. A přijde mi neuvěřitelný, že tím příběh Nicka a Charlieho fakt končí. Mám ráda, když se série podaří ukončit, ale tahle se mi tak nějak nechce opouštět. Máte to podobně?

Reklamní slogany u knih, to je kapitola sama pro sebe. Zvlášť u těch našich, kde se většinou najde nějaká volba, která změní svět, rozhodnutí, které jí (někdy i jemu) vezme vše, nebo se taky můžeme ocitnout na křižovatce (i když není to vlastně totéž?), na které hrozí konec světa. Samozřejmě tam kromě volby hraje svou roli i láska, protože co zvolíte – svět, nebo své srdce? A tak i když mám naše příběhy vážně ráda, jejich redukce na slogany vyznívá tak nějak… no, že se nám to pořád trochu opakuje, že?

Jelikož se teploměr zase pomalu plíží směrem k vyšším číslům, kdy i my teplomilní odhodíme svetry, vydáme se dneska na výlet hned na dvě místa, kde vám rozhodně nehrozí slunce. Snad se pocitově zchladíme všichni. 😊

Je začátek července, a to znamená – kromě toho, že už nastaly letní prázdniny –, že se blíží termín, do kterého je ještě možné odeslat vánoční feel-good příběh do naší literární soutěže CooBoo hledá talent.

Juhů, léto je tady! Já vím, že mě teď proklínáte, protože se právě někde pomalu rozpouštíte a cítíte jen to, jak vám mozek kape uchem na chodník, ale já jsem hrozně ráda, že je fakt slunce a krásně a že si užijeme i trochu jiného léta než sedmnáct stupňů s deštěm. A jo, taky bych byla radši, kdyby bylo 27 stupňů než 37, ale tak člověk míní… Co už!

Ponocování se většinou nedoporučuje, když má člověk jít další den do školy nebo do práce a úspěšně předstírat, že je při vědomí. Někdy se ale těsně před spaním podívá na film, poslechne si podcast nebo třeba zabrouzdá na Wikipedii, kde přelouská příspěvky o nejhorších spáchaných vraždách, pak o historii ořezávátka, až nakonec skončí u videí koček, co mluví španělsky. Anebo se člověk prostě začte. Někdy ponocuje záměrně (čte dlouho do noci, protože kapitola ne a ne skončit), občas zas nemůže usnout, poněvadž přemýšlí, co se stane v příběhu dál (a tak se pustí do další kapitoly).

Jsou knihy, které vás nalákají anotací. A pak jsou knihy, které vás nalákají obálkou tak moc, že si je chcete vzít domů ještě dřív, než zjistíte, o čem vlastně jsou. Přiznávám bez mučení, že knížka, o které vám chci dneska povědět, pro mě byla přesně ten druhý případ. A po dočtení můžu říct, že tentokrát obsah rozhodně nezůstal pozadu za obalem.

Dneska ráno jsem váhala, jestli napsat blog o některé z chystaných letních romantických knih (připravujeme třeba v reedici sérii o Laře Jean od Jenny Han), nebo se věnovat svým květnovým novinkám, které byly ale obě o smrti. Rozhodla jsem se podle počasí… To deštivé, chmurné ráno vysloveně vybízí k tomu, připomenout si knihy, v nichž se hlavní postavy nípou ve svých problémech, rochní se v nich a těžko se jim zpod depresivní deky vlastních trablů vylézá. Je mi ale jasné, že déšť vydrží maximálně dopoledne, a až blog vyjde, bude opět pěkný letní večer. I tak ho ale můžete strávit s Adamem Silverou.

To máme ale krásné letní počasí! Doufám, že si ho užíváte stejně jako já. Ne že bych si přála ten asi tak dvacetistupňový skok, ale už mě vážně unavovalo nosit pořád těch čtyřicet osm vrstev a řešit, jestli mi náhodou stejně nebude zima. Tak teď je to konečně jisté: nebude! 😊 K dokonalosti už tomu chybí jenom nějaké pěkné čtecí místečko venku, představuju si ho někde pod stromem nebo pod slunečníkem. Toho se mi teď teda úplně nedostává, ale je pátek a o víkendu zjistím, co by se s tím dalo udělat.