Čusky čauky, tak je tady (skoro) konec srpna a s ním i blog, na který se chystám vlastně od začátku roku. Tak nějak se věci seběhly a já budu po téměř přesně pěti letech CooBoo snad jen na čas opouštět a od víl, upírů a podobné havěti se přesouvat k havěti plenkové, dudlíkové a zásypové. Jo, rozšifrovali jste mě správně, nastupuju na mateřskou.

Pánové snad odpustí, že budu generalizovat holčičí pohled na věc – ale vsadím se, že většina z nás aspoň na chvíli chtěla být princeznou. Šatičky, botičky, plesíčky, služebnictvo, aby člověk nemusel hnout prstem a hrozně pohodlný život… (Čím jsem starší, tak bych se teda radši vzdala těch společenských akcí ve prospěch služebnictva, co by za mě uklízelo, pralo a žehlilo a odepisovalo na maily, ale to už je jiná pohádka.)

Sice se to zdá jen jako pár dnů, kdy jsem vám v blogu psal, ať si užijete prázdniny a léto, ale mám pro nás všechny špatnou zprávu. Až tohle budete číst, bude minimálně 11. srpna a já osobně jsem to vždycky měl hozené tak, že do 15. srpna je to skvělé, léto, voda, čtení, party, drinky (nealko)…

Zdravíčko, zdravíčko, jak se daří? Abych začala obligátním meteorologickým okénkem, na které všichni čekáte a těšíte se: Michal jásá, já pláču, protože v posledním týdnu léto kamsi odešlo a ty větry a deště teda nic moc. Kde jsou moje třicítky? Vrátí se ještě? Jestli jste na mojí straně a radši byste ještě po velkých douškách nasávali vitamin D… neříkejte to před Michalem, který má na srdci dobro naší planety a vysvětlil by vám, že tady všichni shoříme a umřeme, takže jen ať je konečně zase „normální srpnové počasí“ a leje a fouká. A takhle my si tady žijeme.

Milé čtenářky, milí čtenáři, jako už tradičně vám o prázdninách přinášíme nový ediční plán na druhou polovinu roku 2023. Opět je nabitý skvělými tituly a my se při jeho prohlížení už nemůžeme dočkat, až všechny ty knihy přečteme a připravíme je pro vás. A s těžkým srdcem pak vybíráme těch několik málo, které vám chceme představit už na tomto místě.

Dnes ráno se u nás v redakci opět strhla diskuze o globálním oteplování a o tom, jestli je, nebo není super, že už je zase počasí na ponožky a svetry, nebo tedy aspoň ráno bylo. Jako za mě nic moc, ale na druhou stranu zase o důvod víc se v deštivém počasí zavrtat do deky (nebo dvou) a přečíst si nějakou pěknou knížku.

Život je příběh v pohybu. Každý den ke svému příběhu něco přidáš, přepíšeš ho a nahlédneš ho z odlišného úhlu. Něco vymažeš. Vytrhneš stránky. A pak lituješ, že některé z nich nejdou vrátit zpátky. Den je příběh. Rok je příběh. Život je příběh. Ty jsi příběh.

Doufám, že si všichni užíváte echt letního počasí, ještě jste se neupekli a nespálili a máte dost času trávit poslední dny někde na koupališti, u rybníku, bazénu nebo u moře. Popravdě řečeno mě tohle počasí trochu trápí. Třeba zrovna včera. To jsem si tak vzal korekturu a začal pracovat venku na dece. Po minutě mi došlo, že jsem si zapomněl sluneční brýle, tak jsem si pro ně došel. Za chvíli jsem zase nutně potřeboval pití. Po dvaceti minutách jsem měl takový jemně divný pocit na zádech, asi jako když vám na ně někdo vysype žhavé uhlí – a jo, zapomněl jsem se namazat. Takže znova pro opalovací krém.

Chcete se ještě na chvíli vrátit k příběhu z knihy Jsme nevyhnutelní? Tak máme dárek přímo pro vás!

Nazdárek všem! Léto v plném proudu, dovolené v plném proudu, taky je kolem vás všechno chaos? Léto hrozně zbožňuju, ale zároveň taky netuším, kde mi hlava stojí, když se ty dny tak nějak roztříští, chvíli je někde pryč tenhle, chvíli onen, nikdo se nedá dohonit a všichni pracují tak nějak napůl a zároveň dvojnásobně. Já jsem právě přifrčela z jedné minidovolené a odjíždím hned zase na pár dnů do lesů na druhou, ale říkala jsem si, že vám tu v mezičase napíšu blogísek, abyste navzdory svátkům a volnu nestrádali. Protože pro nás je to léto, jak už víte, jedno fakt velké šílenství, kdy chystáme ty největší podzimní pecky.