Kurz tvůrčího psaní Ruty Sepetysové – díl druhý
Před dvěma týdny jsem psala o tom, jak jsem z novinky Ruty Sepetysové Tvůj příběh vybrala dva úkoly, které mají začínající spisovatele podnítit k psaní, a jak jsme požádali některé naše autory, aby se zkusili těch úkolů zhostit. A že jejich reakce předčila moje očekávání. Všechny příspěvky se zkrátka do jednoho blogu nevešly. A tady je pokračování.
Jen připomenu zmíněné dva úkoly, abyste byli v obraze.
- Vzpomeň si na okamžik, kdy ti hlavou proběhlo: Kristova noho, co tu vlastně dělám? Popiš prostředí a své pocity z toho místa.
- Vyzkoušej si slavnou metodu šesti slov – napiš příběh o šesti slovech.
1) Učitel spustil úvodní řeč o průběhu zkoušky a můj mozek okamžitě vypnul. Snažila jsem se ho rychle vyburcovat zpátky do pohotovosti. Po pár žalostných hodinách spánku stále číhal na příležitost vypovědět službu, začátek zkoušky ale opravdu nebyl vhodnou chvilkou. Nahodila jsem nacvičený úsměv a snažila se věnovat pozornost učiteli. Jeho slova kolem mě kroužila, některá jsem zachytila, jiná se mi ztratila, ale smyslu vět jsem přibližně rozuměla.
Jestlipak věděl, jak špatně jsem byla připravená? Jak málo naučená? Proč jsem tam vůbec chodila?
Zoufalství přetavené do smíření se situací se mi s učebnou neoddělitelně spojilo.
Místnost byla hodně světlá, za okny zářilo město užívající si poslední dny léta. Potichu bzučela klimatizace, díky které teplota spadla skoro až příliš nízko. To mi ale nevadilo, spíš mě to udržovalo vzhůru. Přestože se učebna už pár let používala, něco v ní stále vonělo novotou a nic nebylo na první pohled zničené.
Pomalu jsem začínala cítit úlevu, i když na ni bylo trochu brzo. Už jen pár minut a bude po všem, ať už zkouška dopadne jakkoliv. Sesbírala jsem poslední zbytky sil – přišel čas do toho dát všechno, i to, co jsem ani neměla.
2) Jedno sídliště. Jeden panelák. Její okno.
Poslední falešný úsměv. Zbývaly tři minuty.
Tereza Kučírková (vítězka literární ceny CooBoo hledá talent a autorka knihy U Jedné náušnice)
2) Večer, nezavřené chipsy, vlhkost, zkáza, deprese.
1) S kamarádem jsme slavili moje narozeniny a měli jsme den plný zážitků. Směřovali jsme na karaoke, když jsme procházeli kolem kolotočů a atrakcí. Mimo jiné tam byla i simulace bungee jumpingu, ve které vás zavřou do takové kulaté konstrukce a vystřelí desítky metrů do vzduchu.
V momentě, kdy nás pásal pán v teplákovce a s cigaretou v puse do opelichané sedačky, mi proběhlo hlavou, co to sakra děláme a proč jsme se rozhodli zemřít. Přišlo nám ale nějak symbolický se nechat společně vystřelit, a tak jsme to dotáhli do konce.
Až nahoře uprostřed jekotu nám došlo, že když je to koule, tak se bude i otáčet.
Smáli jsme se ještě dvě hodiny poté a vystoupit na karaoke pak byla úplná hračka. :)
2) Když skočil, zjistil, že nemá lano.
1) Říká se, neber jméno Boží nadarmo. No, jenže když už od útlého věku slýcháte ostatní lidi klít: Bože, Panno Mario nebo Kristova noho, co to zase děláš?, jen těžko se dá očekávat, že se vám ta slova neotisknou do mozku. Myslím, že si vybavuju, kdy jsem si poprvé řekla: Kristova noho, co tu vlastně dělám. Bylo to ve škole, stála jsem před tabulí, ještě takovou tou zelenou, na kterou se psalo bílou křídou a mazala se (dost často) zapáchající, špinavou, mokrou houbou. Zpátky ale k mému zděšení. Dívala se na mě celá třída. Učitelka na mě nepříjemně civěla, protože si musela říkat, že jsem úplné ťululum. Já chvílemi koukla na ni, občas na spolužáky a pak na divně poskládaná čísla na tabuli, která jsem měla vypočítat. Potily se mi z toho akorát ruce a v krku jsem měla pořádný knedlík. No, co vám budu povídat, i kdybych se nějakým zázrakem těch Kristových nohou dovolala, výsledku jsem se rozhodně nedopočítala.
2) Strašný příběh, ráno mi zazvonil budík.
Padal sníh a bylo mi dobře.
A to je všechno.
Mějte se hezky a čtěte!
Iveta