Jak avizoval už Michal ve svém rozlučkovém blogu a taky minulý týden Adéla, v CooBoo se za posledních pár týdnů udály velké změny. Michal nám zamával a odebral se do dospělejší redakce a Katka zase za ještě o fous veselejšími starostmi, než jsou knihy (protože co si budem, ty pořád ještě roztomile nežvatlají a nepotřebují vás 24 hodin denně, vztah kniha – čtenář spíš funguje naopak. Jen si to přiznejte, určitě máte nějakou knihu, na kterou s láskou žvatláte a potřebujete ji mít neustále u sebe…) Ale abych neodbíhala od důležitých věcí! CooBoo samozřejmě nemohlo zůstat takhle poloviční, takže jsem se od žvatlajících bytostí do redakce vrátila zase já. Po dvou letech. Tak mě tu máte! :D

Povím vám, že sednout si takhle v pátek ráno k prázdné stránce s tím, že mám psát blog, když se v poslední době v naší redakci udály tak nesmírné veletoče, není jen tak. Ještě jsem ani neusušila kapesník, jak jsem byla nakřivo z toho, že se půlka z nás vydala jiným směrem (mávám Katce i jejím novým starostem a doufám, že jí budou dělat ještě větší radost než knihy se zlatou ražbou POD přebalem, mapou na předsádkách a barevnou ořízkou k tomu, a mávám i Michalovi a jeho dospělejším knihám a přeju mu, aby si při práci mohl konečně naplno… otevřít okno, i když je venku třicet sedm pod nulou, a ne, vůbec nejsem dojatá), a už naprosto zběsile jásám, protože se k nám do redakce vrátily známé tváře. Nicméně nebudu předbíhat, protože se samy uvedou v některém z příštích blogů. 😊 Zatím budeme dělat tajemný hrad v Karpatech…

Musím říct, že v redakci je to teď trochu smutné – Katka mateří na mateřské, Adéla se sluní na ostrově uprostřed Středozemního moře a Iveta dneska pracuje z domova. Takže se tu dívám na svůj polovypitý hrnek kafe (no dobře, já si dělám zásadně jednolokové a silné), závidím Adéle a Ivetě a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Nicméně i když sedím v kanceláři, na ostrov se plavím – vlastně hned na několik ostrovů.

Blíží se konec září – dnes už i počasí naznačuje podzim – a s koncem září se blíží i říjen a s ním samozřejmě… HumbookFest! Což mi připomněla kupička knížek, kterou jsem včera našla na stole u sebe v kanceláři.

Tak jak si zvykáte na to, že už je vlastně podzim? Teda že by spíš měl být, počasí je pořád dost letní, ale večer nebo ráno už to připomíná čas, kdy člověk netouží po ničem jiném než chlupaté dece a horké čokoládě… Já jsem se s tím teda pořád ještě moc nesmířila (taky jsme měli celé léto v kanceláři arktické klima, žejo), ale na druhou stranu máme na podzim dost dobré vyhlídky, protože se chystá obrovská kupa skvělých knížek, které se přesně na takové chladnější večery hodí. Takže vlastně asi dobrý…

Když člověk chodí do práce, najednou začne zapomínat na věci, které ještě nedávno hodně intenzivně řešil. A tak když jsem v pondělí nastoupil do metra, byl jsem trochu zaražen, že poslední dobou obvykle poloprázdné vagony jsou najednou narvané k prasknutí žáky a studenty, kteří kromě obvyklých stesků na to, že jim opět nepřišel dopis z Bradavic, řeší, kde byli o prázdninách, co dělali a moc se jim (ne)chce zpátky do školy. Po deseti minutách intenzivního přemýšlení mě konečně trklo, že už je září a začal školní rok. Po vyřešení téhle záhady jsem tak konečně mohl v klidu jít do práce. Nicméně i když jsem se snažil, cestou jsem si stále nemohl navodit tu směsici těšení se, nadšení, že uvidím spolužáky, a trochu naštvání, že už zase začala škola, kterou jsem vždycky prožíval první školní den. Takže si myslím, že i v práci by měly být povinné dvouměsíční prázdniny, aby tyto pocity zažívali všichni. 😉

Srpen se – ráda bych řekla, že pomalu, ale mně to teda uteklo pekelně rychle – přehoupl v září a počasí poslední dny není nic moc. Není zrovna teplo, dost často prší… Ale jedno pozitivum bych na tom přece jen našla. Aspoň nám v kanceláři odpadly obligátní dohady ohledně klimatizace a jejího nastavení. Teď už neběží vůbec, protože není co klimatizovat. Upřímně doufám, že se to ještě alespoň na chvíli změní, ale kdo ví.

Čusky čauky, tak je tady (skoro) konec srpna a s ním i blog, na který se chystám vlastně od začátku roku. Tak nějak se věci seběhly a já budu po téměř přesně pěti letech CooBoo snad jen na čas opouštět a od víl, upírů a podobné havěti se přesouvat k havěti plenkové, dudlíkové a zásypové. Jo, rozšifrovali jste mě správně, nastupuju na mateřskou.

Pánové snad odpustí, že budu generalizovat holčičí pohled na věc – ale vsadím se, že většina z nás aspoň na chvíli chtěla být princeznou. Šatičky, botičky, plesíčky, služebnictvo, aby člověk nemusel hnout prstem a hrozně pohodlný život… (Čím jsem starší, tak bych se teda radši vzdala těch společenských akcí ve prospěch služebnictva, co by za mě uklízelo, pralo a žehlilo a odepisovalo na maily, ale to už je jiná pohádka.)

Zdravíčko, zdravíčko, jak se daří? Abych začala obligátním meteorologickým okénkem, na které všichni čekáte a těšíte se: Michal jásá, já pláču, protože v posledním týdnu léto kamsi odešlo a ty větry a deště teda nic moc. Kde jsou moje třicítky? Vrátí se ještě? Jestli jste na mojí straně a radši byste ještě po velkých douškách nasávali vitamin D… neříkejte to před Michalem, který má na srdci dobro naší planety a vysvětlil by vám, že tady všichni shoříme a umřeme, takže jen ať je konečně zase „normální srpnové počasí“ a leje a fouká. A takhle my si tady žijeme.