Na světě jsou víceméně dva druhy lidí: Jednak ti, kterým je Jane Austenová úplně volná, nebo ji nesnášejí, protože si myslí, že číst si o plesech, dopoledních návštěvách, čajích o páté, společenských konvencích a zejména nabídkách k sňatku, je totální ztráta času. No a pak je tady ta druhá skupina, která zná aspoň některé romány této velké spisovatelky téměř nazpaměť, o víkendech obráží empírové plesy, čaj o páté patří k jejich dennímu chlebu a občas je napadne, že by bylo hezké někomu místo zprávy na whatsaappu poslat dopis ručně psaný husím brkem namáčeným ve stylovém kalamáři. Jo, a taky jsou skálopevně přesvědčeni, že nejsměšnější figurkou v dějinách světové literatury je tutově pan Collins.

Dneska trochu výjimečně píšu blog už ve čtvrtek, protože jak si asi většina z vás všimla, začínají Velikonoce a s nimi spousta nepovedených (alespoň v mém případě) beránků, prstů zamotaných do pletené pomlázky (ano, opět můj případ), barvených vajíček, která nejdou oloupat (a následného vymýšlení, co všechno ještě lze z vajíček natvrdo udělat, aby se jich člověk konečně zbavil), podivných koledníků, kterým už je nějaký ten pátek a místo čokolády by raději chtěli „cokoli, co teče, a není to voda, hahahá“. Ale kromě toho je to taky doba, kdy má člověk trochu víc času na čtení (i když letos zdá se kvůli počasí odpadá možnost, že by si člověk sedl někam na lavičku do parku nebo do venkovní zahrádky nějaké kavárny a čtením tam strávil příjemné odpoledne). A já osobně se budu věnovat jedné novince celosvětově nesmírně populární autorky…

Prosím vás, tak březen je pryč a jaro teda za mě furt nikde. Ten Mordor posledních dnů mě už intenzivně nebaví a objednala bych si kvetoucí stromy a narcisky, díkydík. Každopádně jsem vás přišla varovat: duben je poslední měsíc, kdy můžete dohnat knižní resty, jo. Protože v květnu před Světem knihy na vás nahrneme tolik novinek, že vám vypadnou očička. Knihodeň, aka knižní povodeň, se blíží. Byli jste varováni.

Před časem mi od jedné literární agentky přišla nabídka rukopisu od mladé autorky Ann Liang. Zahraniční agentka se rozplývala, že lepší rom-com ještě nečetla, jakmile se jí rukopis dostal do rukou, všechno odložila, hned se do něj pustila a už se od něj nehnula. Přečetla ho na jeden zátah. A já jsem si říkala, jo, jasně, to ti tak budu věřit. Že je to baví, pořád psát, jak nad nějakým rukopisem strávili celý víkend, nic s nimi nebylo, partner/partnerka/rodina na ně byli naštvaní, protože pořád čučeli do čtečky a jich si vůbec nevšímali. Prostě jsem si říkala, že jsou to takové ty klasické vychvalovací kecy. Nicméně rukopis jsem si nechala poslat, že se na něj podívám.

To máme ale krásný den! Teda aspoň tady v Praze, v pátek dopoledne. Slunce svítí, ptáčci cvrlikají, jarní květiny kvetou, ach! Teploměr teda nebyl dnes ráno až takový optimista, tak jsem si na procházku se psem raději ještě vzala čepici i rukavice a musím přiznat, že když proti nám běžela slečna jen v tričku s krátkým rukávem a v šortkách, poněkud mě to rozhodilo. Nu co, třeba byla minulý týden na dovolené někde na jihu a už ji přestalo bavit nosit spoustu oblečení, tak prostě dělá jaro, seč může.

Jak jsem psal v posledním blogu, letos se už na začátku března uskutečnil knižní veletrh v Bologni. A já hlásím, že i přes anabázi, kdy jsme do Itálie letěli s několika přestupy prakticky přes severní pól, jsem se z něj právě vrátil. Jak bych vám ho jen popsal…

Prosím vás, můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že už je březen? Jen tak, sám od sebe, takhle rychle? Přijde vám to normální? Mně totiž teda moc ne. Před chvilkou začínal leden, člověk mrkne a dějou se věci… S tímhle tempem tu při příštím blogu máme prázdniny.

Minulý týden jsem se slunila na horách, a tak za mě psaní pátečního blogu musela převzít Adéla. Tenhle týden už jsem ale zase zpátky, i když bez sluníčka, a tak je páteční blog na mně. Jestli jste měli příležitost prohlédnout si náš ediční plán na první pololetí 2023, určitě vám neušlo, že v květnu budeme vydávat komiksovou adaptaci románu Ruty Sepetysové V šedých tónech. A právě o ní bych chtěla dnes psát.

Zdar a sílu, moji milí, doufám, že jste si užili Valentýna, pokud ho slavíte, případně že jste tento den přežili ve zdraví jako každý jiný, pakliže je vám tenhle svátek úplně šumák. Já si této slávy obvykle všimnu tak, že se v obchodech s nějakým předstihem objeví srdíčkové všechno, a začnu se těšit na patnáctého února, kdy si budu moct nakoupit hromadu čokolády (a buďme upřímní, taky prosecca) ve slevě. 😊 Nicméně abyste si nemysleli, že mám srdce z kamene a milostné příběhy mě nedojímají, chtěla bych vám dnes představit jednu z mnoha knížek, které mi v uplynulých týdnech prošly pod rukama.

Já vím, že každý to má jinak, ale já mám jaro vždycky spojené s knižním veletrhem v italské Bologni, který se většinou koná v první polovině dubna. V té době tam svítí sluníčko, panuje krásné jarní počasí, schůzku si můžete dát v areálu festivalu venku na lavičce a k tomu si vychutnávat gelato, večer si zajít na pracovní drink a užít si ho venku před podnikem… Prostě spojit příjemné (knihy) s ještě příjemnějším (jarní Itálií). Ale proč o tom píšu teď, na začátku února?