Já vím, že každý to má jinak, ale já mám jaro vždycky spojené s knižním veletrhem v italské Bologni, který se většinou koná v první polovině dubna. V té době tam svítí sluníčko, panuje krásné jarní počasí, schůzku si můžete dát v areálu festivalu venku na lavičce a k tomu si vychutnávat gelato, večer si zajít na pracovní drink a užít si ho venku před podnikem… Prostě spojit příjemné (knihy) s ještě příjemnějším (jarní Itálií). Ale proč o tom píšu teď, na začátku února?

No, protože se naši milí italští kolegové letos trochu zbláznili a rozhodli se uspořádat veletrh na začátku března (rozuměj, to je skoro ještě únor), takže předpokládám, že zmrzlinu budeme lízat někde v průchodu, abychom se skryli před deštěm, a budeme se u toho třást zimou. A skvělé jsou v tomhle především italské domácnosti a některé hotely, protože nemají topení (taky kdo by ho ve slunné a teplé Itálii potřeboval, že?), a tak místní i turisté celou zimou svorně klepou kosu a nadávají na chlad, i když je tam o deset stupňů víc než v Čechách.

A ještě jedna věc se s veletrhem v Bologni pojí – každý rok někdy v průběhu února nebo března si pomyslím, že by bylo fajn se naučit italsky. Takže vytáhnu učebnice, seženu si filmy v italštině, najdu si vhodné podcasty, z knihovny dotáhnu spoustu italských knih všech úrovní… a pak když zjistím, že už si umím objednat víno, kafe, aperol, zmrzlinu a kdovíproč i čaj s citronem, moje odhodlání tak nějak opadne. Ale letos, letos to vážně nevzdám… ehm, ehm…

Nicméně nejen pracovními cestami do zahraničí živ je člověk, takže jsem se se vrhl na knihu, na kterou jsem se osobně hrozně moc těšil a která mě zaujal, už když jsem ji četl v originále. Jmenuje se To jediné, co na světě zbývá a napsal ji Erik J. Brown. Ocitáme se ve světě v blízké budoucnosti, kde 99 % světové populace vyhladil neznámý virus a zbytek lidí rozesetý po všech kontinentech se snaží nějak přežít. Mezi nimi je i Andrew, který vyrazil na cestu poté, co mu zemřela celá rodina, a který… počkejte si na to… stoupl do staré pasti na medvědy, jež mu jen se štěstím neodsekla nohu. Čirou náhodou pak na pokraji sil a těžce zraněný narazí na srub, v kterém je voda (vlastní studna), elektřina (solární panely) a Jamie (majitel srubu, toho času také bez příbuzných). Kdokoli jiný by vetřelce ve svém domě zastřelil, ale Jamie namísto toho zraněnému pomůže. A v novém světě, kde se každý stará jen sám o sebe a nevěří nikomu dalšímu, jim najednou připadá tak snadné si vzájemně důvěřovat.

Poté co v jejich úkrytu přestane být bezpečno, utečou na jih, kde hledají zbytky civilizace. Vypráví si o svých předchozích životech i o všem, co je za posední dobu potkalo. Ale na Andrewově příběhu něco nesedí – a oni by kvůli tomu mohli přijít o všechno. Jamie má navíc taky tajemství. Začíná k Andrewovi cítit něco víc než jen přátelství, což jejich putování jen přidává na strachu a zmatku. Cesta před nimi je dlouhá, a aby přežili, musí prozradit svá tajemství, postavit se následkům a najít odvahu bojovat za budoucnost, po které touží, společně. Jen jedno je jisté: to jediné, co jim na světě zbývá, je vzájemná přitažlivost.

Neřeknu vám, jak kniha skončí, ale za mě osobně to byl jeden z nejsilnější příběhů, co jsem za poslední dobu četl. Nejen vývojem vztahu obou hlavních hrdinů, ale i popisem nemilosrdného světa, kde je člověk člověku vlkem a kde se slabost příliš neodpouští. Můžete se na ni těšit na konci dubna.

Užívejte si zimu a hodně čtěte!

Michal