Pátek znamená nový blog dneska si to uděláme trochu zábavné a pro vás i zajímavé, protože budete moct vyhrát nějaké knížky! Představuju vám náš speciální velký kubulínský kvíz!

V sobotu začíná astronomické jaro, čili logicky za oknem sněží a mrzne. Takže až půjdete ven, pěkně se jarně oblečte, ať si odhrnování sněhu užijete o to víc. Anebo se prostě na sníh vykašlete, zůstaňte doma a užijte si víkend někde v křesle a s co nejvíc a s co nejlepšími knihami. Alespoň tak to plánuju já – hned ráno nažhavím kávovar, abych se pak celý den proléval jedním espressem za druhým a četl korektury hned dvou skvělých knih (tímto bych rád poděkoval VŠEM, kteří mě pravidelně zásobují prací na víkendy, abych se nenudil… Takže děkuju, Katko).

Pomalu se nám blíží výročí vydání prvního kubulínského rádce na přežití zombie apokalypsy. To to uteklo, co? Michalův poslední blog, kde se zasnil, jaké by to bylo cestovat někam do zahraničí, mi trochu pocuchal nervy. A když jsem pak konečně vyždímala probrečený kapesník a začala jsem zase něco vidět, dočetla jsem o víkendu u snídaně knihu jedné italské autorky a musela jsem pro nový kapesník, protože mi to zcela neodbytně připomnělo, že letos se opět nebude konat knižní veletrh v Bologni. Na ten se všichni jeho účastníci těšívají kvůli skvělým knihám, stravitelnější podobě, než jakou má monstrakce ve Frankfurtu, a především kvůli pití a jídlu a taky kvůli jarnímu počasí, které tam tou dobou vždycky bývá mnohem příjemnější než v Praze.

Nazdárek, jak se vám daří? Já v první řadě doufám, že jste tenhle první týden té nejtužší lockdownové apokalypsy zvládli hlavně ve zdraví, ale taky v co největší psychické pohodě. Že si uděláte každý den chvilku pro sebe a zachumláte se pod deku s nějakou milou knížkou a ideálně taky pořádným hrncem čaje, kafe nebo kakaíčka, zkrátka něčeho, co vás zahřeje na duši. Knížky jsou na tohle období za mě nejlepší terapie – taky se mi teď dost intenzivně prostě dějou. Člověk mě chvíli pustí na internet a hle, tu zvoní pan PPL, tu pan GLS a balíčky se vrší a kupí… no nádhera je to, co vám budu povídat!

Jak říká Michal, co by to bylo za kubulínský blog, kdybych ho nezahájila okénkem o počasí? Poslední dny jsou po ránu čím dál zamlženější, až se bojím, že se jednoho dne vzbudím a za oknem neuvidím nic než Rákosníčkovo bílo. Zároveň nastalo to otravné období, kdy ráno mrznete, ale odpoledne se pečete, protože jste se samozřejmě moc oblékli… snad brzo přijde to opravdové jaro. Nevím jak vy, ale já se ho nemůžu dočkat. Nicméně tyhle tajuplné mlhy se vcelku hodí ke knize, o které vám chci dneska psát.

Mě sice nikdo nemůže podezírat z toho, že bych neměl rád zimu, ale když jsem v pátek ráno vyšel na zahradu, nadechl se a ve vzduchu bylo cítit jaro, když jsem viděl, že během dvou dnů zmizel všechen sníh (poslední ubohé zbytečky leží už jen v nejhlubším stínu), byl jsem tak nadšený, že jsem se rozhodl bosý projít trávou. Toho jsem začal litovat asi o dvě vteřiny později, když jsem zapadl do jakési směsi bláta a ledu, kterou jsem se pak následující půlhodinu snažil umýt ledovou vodou ze sudu pod okapem.

Milé čtenářky, milí čtenáři, nový rok znamená nový edičák a letos bude ten náš opět rozdělený na dvě části, takže se pojďme podívat, co všechno vás na jaře a začátkem léta v CooBoo čeká. A začínáme pěkně zostra!

Nazdárek párek! Před dvěma lety jsem ve valentýnském blogu psala o fenoménu „Galentines Day“, kdy holky místo romantiky se svou lepší polovičkou (nebo třetinou) slaví čtrnáctý únor se svými kámoškami, protože pořádné přátelství, na rozdíl od některých lásek, trvá věčně.

Nazdárek vespolek, konečně se pomalu, ale jistě začíná blížit doba, kdy zase začneme vydávat knížky naším obvyklým tempem. Abyste rozuměli, leden a únor jsou vždycky trochu slabší, protože všichni vyprázdnili peněženky před Vánoci a nemá smysl snažit se vnucovat nové čtivo knihomolům, kteří jsou zapadaní policovými zásobami.

K tématu dnešního blogu mě ponoukl start hlasování v cenách HumbookAwards, kde se strhla diskuse o tom, co ještě je a co už není young adult. Tedy, ona ta diskuse na různých úrovních už chvíli trvá, ale až ten poslední instagramový příspěvek pro mě byl impulsem k sepsání tohoto článku.