Nazdárek párek! Před dvěma lety jsem ve valentýnském blogu psala o fenoménu „Galentines Day“, kdy holky místo romantiky se svou lepší polovičkou (nebo třetinou) slaví čtrnáctý únor se svými kámoškami, protože pořádné přátelství, na rozdíl od některých lásek, trvá věčně.

Když jsem přemýšlela, o čem budu psát letos, prolétla jsem internety a zaujal mě fenomén „self-love“ neboli sebe-lásky, o kterém se hodně mluví právě v souvislosti se slavením Valentýna v době zombie apokalypsy. (Pamatujete, jaké to bylo vloni touhle dobou? Sice už se dost proslýchalo, že se na nás něco žene, ale ani ve snu jsme si nedokázali představit, co nás všechno čeká…).

Máme lockdown číslo asi tak 259 a na randíčka v kině se zamilovanými filmy, kafíčka se skořicovými srdíčky, večeře v pizzerii s pizzou ve tvaru srdce a podobné teď není úplně nejlepší čas, o líbačkách s novým klukem nebo holkou cestou domů ani nemluvě (Jak se to vůbec dělá při zombie apokalypse? Jaký je správný postup? Na prvním rande si zajít společně na test a pak pro jistotu ještě na jeden, abyste náhodou něco nechytli? Fakt by mě to zajímalo, takže jestli máte zkušenosti a chcete se podělit, budu se těšit dole v komentářích 😊). Internety tedy raději doporučují pěstovat sebe-lásku, dělat věci, kterými prospějeme nebo uděláme radost především sami sobě: pořádně se vyspat, jít se vyvětrat na procházku, dát si něco dobrého na zub, nestresovat se kvůli kravinám a samozřejmě sednout si někde pěkně ve čtecím koutku s dobrou knížkou. 😊

Já teda pilně trénuju, na dnešek jsem spala jak dřevo, procházku jsem už absolvovala a při psaní blogu jsem zatím vypila dva hrnky čaje a snědla spoustu svých oblíbených sušenek… snad se to počítá. A jako pěkné čtení bych si představovala nějakou romantiku. Nemám teda úplně chuť na nějakou slaďárnu typu Náhradní kluk, spíš se mi chce číst příběhy, kde milostný vztah mezi hlavními postavami není ústřední téma, ale je samozřejmě důležitý. Baví mě číhat na moment, kdy si hrdinové konečně uvědomí, že k tomu druhému něco cítí, a pak taky na moment, kdy své city vyjeví.

*Pozor spoilery* *Pozor spoilery* *Pozor spoilery*

Třeba v Holubici a hadovi se to seběhne takhle:

Vážně jsem ten prsten milovala.
Ale ne tolik, jako jsem milovala Reida.
Objal mě rukama kolem pasu a já se mu opřela o hruď. Při tom uvědomění jsem se celá roztřásla.
Miluju ho.
Do hajzlu. Já ho miluju.

A v Kudy ke hvězdám takhle:

Něžně se usměje. „Vím, že to není tak dobrý jako meteorickej roj a není tu takový výhled jako v Condor Peak, ale slíbil jsem ti, že tě vezmu podívat se na hvězdy. A chtěl jsem to dodržet.“
Zadrhne se mi dech. Mám problém najít ta správná slova a oněměle se rozhlédnu kolem, než se zas vrátím pohledem k Lennonovi. „Nevím, co na to říct. Je to jedna z nejpozornějších věcí, jakou kdy pro mě někdo udělal.“
„Já ti nevím… Měl jsem za to, že záchrana před medvědem mi nějaké body navíc přinesla.“
Uchechtnu se. „To je pravda. Ale já tě nechala vyhrát v pokeru a dala jsem ti většinu svých M&M’s. A pokud tohle není láska, pak už nevím, co teda.“
Najednou si uvědomím, co jsem řekla.
A on taky.

A kupříkladu v Nikdynoci ten moment, kdy se dozvíme, že se zamiloval Tric, přichází docela nečekaně, po famózní debatě o sprostých slovech…

Jaký je váš oblíbený knižní zamilovaný moment?

Mějte se krásně a čtete!

Adéla