Minulý týden se tu Tereza rozněžňovala nad knihami Alice Osemanové, ale dneska se podíváme na úplně opačný konec škály našich knih. Představuju si ji zhruba takhle: začíná to Pusheen a všemi ostatními tituly, které mají obálky ve veselých, vesměs pastelových barvách (i když se občas dotýkají i dost neveselých témat) a jsou tak nějak nynynky, a končí to obálkami víceméně skoro černými jako duše hlavního hrdiny, se kterým bychom všichni rozhodně vyrazili na rande až na světa kraj. (A všichni bychom se u toho ještě taky nějak třpytili. Nebo by se nám aspoň třpytily šaty nebo okolní nábytek, víte, co myslím, žejo?)

Povím vám, že sednout si takhle v pátek ráno k prázdné stránce s tím, že mám psát blog, když se v poslední době v naší redakci udály tak nesmírné veletoče, není jen tak. Ještě jsem ani neusušila kapesník, jak jsem byla nakřivo z toho, že se půlka z nás vydala jiným směrem (mávám Katce i jejím novým starostem a doufám, že jí budou dělat ještě větší radost než knihy se zlatou ražbou POD přebalem, mapou na předsádkách a barevnou ořízkou k tomu, a mávám i Michalovi a jeho dospělejším knihám a přeju mu, aby si při práci mohl konečně naplno… otevřít okno, i když je venku třicet sedm pod nulou, a ne, vůbec nejsem dojatá), a už naprosto zběsile jásám, protože se k nám do redakce vrátily známé tváře. Nicméně nebudu předbíhat, protože se samy uvedou v některém z příštích blogů. 😊 Zatím budeme dělat tajemný hrad v Karpatech…