Čauky mňauky!

Po arktickém týdnu se vám hlásím s žhavým tématem, které už předeslala Katka ve svém velikonočním hejtu blogu. 😊 

Zmínila se, že u nás v redakci jsem specialistka na feministické knihy (Což není tak úplně pravda, žejo, čípak je třeba takový Prokletý rok? Anebo Otrávená nebo Nevlastní sestra? Anebo třeba Nikdynoc?). Ale budiž. Tak jsem od té doby celý týden přemýšlela, jak se to vlastně stalo.

Nikdy jsem nebyla hlasitá aktivistka, podprsenky nepálím, růžovou nosím (což ale není žádný argument – což určitě víte, jestli jste už četli Feministky nenosí růžovou (a jiné lži)), když mám chuť, tak se namaluju, vlastním sukně i šaty i boty na podpatku, dost dlouho jsem se věnovala tanci… taková holčičí holka, žejo. Na první pohled nikdo, kdo by mocně brojil proti patriarchátu. Navíc jsem vyrostla v rodině, kde se na genderové stereotypy moc nehrálo (díky, mami a tati), a jako malá jsem si stejně dobře hrála na princezny jako visela na stromech, a nikdo mi neříkal, že něco nemůžu dělat, protože jsem holka. A až mnohem později jsem začala zjišťovat, že takovýhle pohled není úplně běžný, protože se na mě zvenčí začalo valit, že jako nemůžu mít všechno, nemůžu být zároveň holčičí holka a lézt po stromech a po skalách (tak jsem na spoustu let přestala nosit růžovou, protože někam se sápat je mnohem větší zábava), že hodný holky nedělají to a ono. A asi jsem to musela vnímat docela silně už docela brzy, protože když jsme na základce v rámci slohového cvičení měli psát charakteristiku literární postavy (považte, že to bylo v pravěku, kdy neexistovalo žádné CooBoo a celá plejáda neohrožených knižních hrdinek), vybírala jsem si mezi Éowyn z Pána prstenů (která se vyprdne na přidělenou roli ochránkyně domácího krbu, radši v přestrojení vyrazí s muži do bitvy a pěkně kuchne mazlíka Pána nazgûlů, vomoclepčí než Arwen, která sedí v Roklince a vyšívá), Myrtou Krátkou z Artemise Fowla (první ženou v REKO, která musí snášet poznámky velitele Břízného – ze kterého v nedávném filmu radši udělali ženu, protože doba prý pokročila) a Lyrou z Jeho temných esencí (která prostě fakt není žádný ořezávátko).

A čím jsem byla starší, tím víc věcí mi přišlo víc nefér. Nejen vůči holkám a ženám, ale taky vůči klukům a mužům. Můj brácha třeba kdysi svojí slečně upekl k narozeninám dort. Úplně sám, protože v naší rodině mu to prostě jde ze všech nejlíp. A nikdo mu pak na oslavě nevěřil, že to fakt je čistě jeho práce. Nebo třeba ta zmiňovaná růžová barva – když jste kluk, tak si od ní prý musíte držet odstup. A taky byste měli mít rádi hokej a fotbal a pít pivo, i když vás mnohem víc baví číst, koukat na krasobruslení a pít horkou čokoládu. Zdá se, že v poslední době jsou tohle témata, která fakt hodně rezonují (hurá!), a jsem hrozně ráda, že se můžu vézt na feministické vlně, která zachvátila knižní svět.

Jak už jsem říkala, nejsem žádná velká aktivistka, ale čím dál víc si všímám různých nerovností, protože jak říká Marin v Pravidlech pro holky – jak jednou začnete, už nejde přestat. Tuhle boží knížku už docela podrobně představila Ola v dubnové merendě, takže jestli jste ji ještě neviděli, tak šup šup. Mimo jiné tam přečetla nahlas celý článek, který Marin napíše do školních novin a pod který bych se s chutí podepsala. Jsem strašně ráda, že Pravidla pro holky vychází. Když jsem je četla (a překládala), docela jsem to prožívala, protože situace, které Marin zažívá, jsem kdysi zažila taky (teda ne úplně všechny).  Hrozně bych si přála vrátit čas a ve chvílích, kdy mi někdo tenkrát řekl nebo provedl něco nepěkného, protistranu místo ustrašeného mlčení něčím pěkně usadit. Nebo podpořit holky i kluky, kteří se z nějakého důvodu stali terčem blbých poznámek. Nerandit s mladými muži, kteří se ke mně nechovali vždycky hezky (a jak moc to vlastně bylo hrozný, mi došlo asi tak o deset let později). Vlastně ze všeho nejvíc bych si přála poslat Pravidla pro holky a spoustu dalších knížek zpátky časem, abych si je mohla přečíst už o dost dřív a dodaly mi sebevědomí postavit se čelem k věcem, které mi vadí. A kromě toho se Pravidla fakt čtou jedním dechem, má to spád a taky boží obálku od Terezy Basařové… Co víc byste si mohli přát? 😊 Pravidla pro holky vychází 26. dubna.

Fakt moc bych chtěla, abyste mi tady do komentářů napsali, že jsem stará a trapná a že takovéhle věci se už dneska přeci vůbec nedějou… Ale buďme realisti! 😊 Napište nám radši, co si o podobných knížkách myslíte, jestli je čtete, a hlavně s jakými společenskými pravidly se v životě potýkáte!

Na závěr ještě tradiční redakční okénko: Katka čte Arilu, Michal Srdce času a Tereza takzvanou jednorožcí knihu.

Krásný (snad už konečně fakt jarní) víkend!

Adéla