Prvně vás zdravím v novém roce – což je trochu ostuda vzhledem k tomu, že je konec ledna, ale tak užila jsem si poslední blog loňského roku, tak teď nastalo dlouhé čekání. Jak se vám daří v tom ledovém podnebí, co se tady najednou stalo? Užíváte si křupání zmrzlé trávy pod nohama, nebo byste už raději jaro? Pro správný tým (Michal vs. já) můžete hlasovat… no, asi tak v komentářích. Každopádně doufám, že to tady čtou normální lidi a jaro vyhraje, žejo…

Nicméně, abych mluvila o tom, co vás zajímá, že jo: knížky! Tak těch prosím vás zas chystáme spoustu, a navíc ještě edičák, který se vaří a vzniká a jo, jsme trochu brzdy, ale snad už to prostě bude! Vzhledem k tomu, že tenhle pomalý rozjezd máme i co se vydávání týká (no jsme prostě hodní a chceme vám dopřát leden na to, abyste si mohli dočíst všechny loňské resty!), tak to snad tolik nevadí. První vlaštovky nám ale právě dorazily do redakce a podle sítí už jsou k potkání snad i ve světě. O knížce Nezapomeň na mě vám psala Iveta před nějakou dobou – a hle, už je na světě. Já se jdu každopádně pochlubit svým knižním miminkem, jo, které doufám na regálech nepřehlédnete, protože vypadá famózně!

A o čem že to mluvím? No, o Dívce, kterou spolklo moře. Je to taková pohádečka plná asijské mytologie a duchů a démonů a hlavně se celá odehrává pod vodou, takže tam hrdince nad hlavou neustále proplouvají hejna ryb… a sem tam taky drak, ale to je druhá věc. Každopádně si myslím, že jsem ji nemohla načasovat lépe. Leden je hnus, pojďme si to přiznat. Ale tak dobře, aspoň je to pořád ten nový začátek a bla bla. Ale únor? Únor?! To už je prostě jen zhmotněné utrpení, co si říká měsíc. No a právě na únor vás tahle knížka úplně zachrání, protože má hrozně příjemnou atmosféru, jako kdyby vám někdo vyprávěl pohádku do ouška. Prostě jen se s ní někde stočit a zapomenout na to, že únor existuje.

Kromě toho je tu samozřejmě taky otázka obálky, která vám ten šedivý únor ale teda stoprocentně rozzáří. Vypadá skvěle už na eshopu, ale tyjo, když jsem ji viděla naživo, tak mi to skoro vyrazilo dech, jak pěkně všechny ty akvamaríny a blankytně modré a fialkové vyšly naživo. Že ke knížkám Axie Oh patří překrásné ňuňuňu nynynky obálky, to víme už od XOXO (jo, je to pořád tahle autorka, i když je XOXO a Dívka něco úplně jiného, jedno contemporary, druhé fantasy, každé dost jiné tempem, tónem, vlastně vším, až mě autorka překvapila – ale teda bavilo mě obojí, kdo mě už trochu znáte, nebudete překvapení, že tohle fantasy o fous víc). Tuhle krasavost se nám nakonec podařilo protlačit v hardbacku a teda sluší jí to moc.

Vlastně mi došlo, že jsem vám ještě moc neřekla, o co jde. Jako většinou je lepší jít do Dívky, kterou spolklo moře vlastně co nejvíc naslepo, protože vás nejvíc překvapí. Opírá se o korejskou legendu o dívce Šim Čong (kterou v příběhu taky potkáte!), ale vede ji nečekanými směry. Hlavní hrdinka Mina žije v malé vesničce na pobřeží, kde se lidem přestalo dařit, protože se na ně naštval Mořský bůh a pěkně jim zatápí – povodně, bouře, na co si vzpomenete. Nebo to si aspoň lidi myslí. A jak si takového boha usmířit? No jasně, čas od času mu do vln šoupneme nevěstu a třeba si to rozmyslí. Přemoudré. Mině se to celé moc nezamlouvá, ale k akci se rozhoupe až ve chvíli, kdy má pod vodou skončit i Šim Čong, což je místní krasavice, kterou ale taky miluje Minin bratr. A jako správný rytíř v zářivé zbroji ji hodlá zachránit. Což by skončilo tím, že umřou oba, a to nechce nikdo – takže se Mina rozhodne a bleskově skočí do vln za Mořským bohem sama, aby si ty dvě hrdličky mohly vést spokojený život. No a od té chvíle se nám to maličko komplikuje, protože se Mina objeví v úplně vylidněné Říši duchů, ke slovu se dostanou papírové lodičky přání, draci, co se umí proměňovat v lidi a nazpět, zakletý bůh, který vlastně možná a nic nemůže – ale taky možná může úplně za všechno –, démonka v podobě lišky, bohyně žen a dětí, kterou nějaké ženy a děti vůbec nezajímají… To si prostě musíte přečíst sami. Tenhle příběh vás překvapí na každé stránce a zároveň uběhne jako voda, protože to pro jednou není žádná bichle – což se někdy hodí.

A já končím… za vteřinku, až vám vyslepičím, co všichni čtou, že! Adéla sice odjela na pár dní do hor, ale ještě před tím se korektorsky pustila do Posledního člověka na planetě Zemi, což je naše původní česká sci-fi záležitost, kterou vám Ivet představila ve svém minulém blogu. Michal se po dlouhé době pustil do něčeho dystopického, takže jsem hodně zvědavá, to je podle mě žánr, kterého je fakt málo. To jediné, co nám na světě zbývá vypadá hrozně sympaticky, omrkněte GR, hodnocení báječné. Ivet teď přesedlala na chvíli ke komiksu, na který se všichni nedočkavě těšíme – V šedých tónech od Ruty Sepetys, to bude naprostá lahoda. No a já jsem si včera odskočila k dalším ňuňu kouskům košišty Pusheen, ale jinak si tu lebedím se Souhvězdím osudu… což je kniha, kterou netuším, jak popsat, a nechám si to do dalšího blogísku.

Mějte se, čtěte a těšte se na jaro a knihy!

Katka