Jsou různé knihy: takové, které vezmete do ruky s velkým očekáváním a nakonec to tak nějak vyšumí a vy si po poslední stránce řeknete meh, to snad za to ani nestálo. Nebo si to meh řeknete už po první kapitole, i to se může stát. Nebo čtete a čtete a příběh se vyvíjí zajímavě a pak najednou bác ho, udělá obrat úplně hloupým směrem. Váš oblíbený hrdina se zachová tak hloupě, že byste mu jednu vrazili, nebo se vypravěč přestane věnovat tomu, co vás opravdu zajímá, a místo toho má potřebu vám důkladně popsat, co má někdo na sobě, od spodního prádla až po jehlici na klobouku a výšivku na kapesníčku. Nebo nástropní malby v přístěnku na košťata. Případně se místo toho, aby se něco dělo, hrdinové ubírají lesem… a pak se stále ubírají lesem… a když si myslíte, že už těch přírodních krás bylo dost, promění se les v temný hvozd plný uzlovatých haluzí a bludných kořenů, a vás přitom mnohem víc zajímá, jestli spolu ti dva něco mají, nebo ne, jestli se zvládnou navzájem omluvit, vysvětlit si křivdy, jestli se jim povede vyrvat trůn ze spárů tyranského uchvatitele. Prostě víte, co myslím, že jo?