Taky máte ten pocit, že na podzim plyne čas extrémně rychle? Já vám nevím, čím to je, jestli prostě skončí letní dovolenkování a poflakování a všichni jsou zase na značkách, odpovídají na maily a zase po člověku něco chtějí… Nebo toho víc prospíme, protože víc prší a deštivo je nejhorší počasí. Každopádně dny sviští kolem tak rychle, až už jsme zase u toho, že píšu blog já, ačkoli bych přísahala, že je to tak dva dny, co jsem datlila ten minulý.

Dvě nejdůležitější události uplynulého týdne: ochladilo se a oficiálně jsme pokřtili Trikoloru. První událost se vyznačuje tím, že Michalovi konečně nestoupá z uší pára a přestává mít nezdravou rudou barvu. Opocené čelo mu však zůstává, neboť navzdory jeho nesmírné pilnosti se hromada korektur na jeho stole nijak nezmenšuje. Tereza si na počasí nestěžuje a já s Katkou pomalu, ale jistě probouzíme z letního spánku své jednorožčí mikiny a deky. Můžete hádat, jak moc jsme rády, že letní dny jsou pro letošek už sečteny. Ale máte jen jeden pokus!

Panečku, zdá se mi to jako fakt neuvěřitelně dlouhá doba. A připadá mi, že to není možné. Kdyby mi někdo tehdy před těmi deseti lety řekl, že jednou budu psát takovýhle blog a jak to budeme slavit ve velkém, asi bych nevěřila.

Dnes bylo krásné ráno. Venku za oknem bylo absolutní ticho, pouze sněhové vločky dopadaly na zem. Nejdříve rychle tály, ale pak se udržely na autech a plotech, po chvíli už zůstávaly i na trávě – a nakonec i na dlažbě. Za několik minut bylo všechno kolem bílé.

Tak schválně, poznáte podle pozdravu, co právě čtu?

Dnešní blog zase nepíšu v kanceláři, což je u mě tak nějak skoro tradice. Kubulínské blogy publikujeme koncem týdne a tak nějak se rozumí samo sebou, že se ty blogy i PÍŠOU koncem týdne, protože dřív na ně vlastně jakože úplně není čas… Já mám ale právě koncem týdne trochu jiné (takové kudrnaté, blonďaté, skoro tříleté) zaměstnání...

Jak si užíváte léto a prázdniny a čtení u vody? Doufám, že hojně, že už jste všechny naše letní novinky s Maasovou v čele přelouskali a děláte si v knihovničce místo na pecky, co přijdou v září! Protože je na co se těšit, a navíc kdy jindy dohánět čtecí resty než v létě, žejoviďte!

Čauky mňauky kubulíni, pokud jste měli obavy, jestli vůbec vylezu z Tiché hory aka svého zasmrádlého překladatelského koutečku, kde jsem se už docela dlouho po večerech schovávala s Miou Corverovou a jejími kumpány, a nic nedbala prosebných psích očí, abych šla na procházku, špinavých oken, abych je umyla a vnesla do svého života nějaké to světlo a podobně...

Je vám horko? Mně teda veliké, ale co můžeme čekat v červenci, že ano? Navíc zrovna nesedím v naší báječně klimatizované kanceláři, ale v kavárně, kde si jednou za týden rozbiju pracovní tábor a detašované pracoviště a buším do klávesnice nebo čtu nebo obojí. Mají tady sice výborné kafe, ale klimatizace chybí. Ovšem za to kafe jsem ochotná jim to odpustit.

Tento týden byl v práci trochu podivný – je to tedy především tím, že jsem tu prakticky celý týden sám. Když jsem sem přišel poprvé, ještě jsem nic netušil, protože jsem většinou v redakci první. Ale když se pomalu blížila devátá a nikde nebyla ani noha, trochu jsem znervózněl...