Tak jak si zvykáte na to, že už je vlastně podzim? Teda že by spíš měl být, počasí je pořád dost letní, ale večer nebo ráno už to připomíná čas, kdy člověk netouží po ničem jiném než chlupaté dece a horké čokoládě… Já jsem se s tím teda pořád ještě moc nesmířila (taky jsme měli celé léto v kanceláři arktické klima, žejo), ale na druhou stranu máme na podzim dost dobré vyhlídky, protože se chystá obrovská kupa skvělých knížek, které se přesně na takové chladnější večery hodí. Takže vlastně asi dobrý…

Když člověk chodí do práce, najednou začne zapomínat na věci, které ještě nedávno hodně intenzivně řešil. A tak když jsem v pondělí nastoupil do metra, byl jsem trochu zaražen, že poslední dobou obvykle poloprázdné vagony jsou najednou narvané k prasknutí žáky a studenty, kteří kromě obvyklých stesků na to, že jim opět nepřišel dopis z Bradavic, řeší, kde byli o prázdninách, co dělali a moc se jim (ne)chce zpátky do školy. Po deseti minutách intenzivního přemýšlení mě konečně trklo, že už je září a začal školní rok. Po vyřešení téhle záhady jsem tak konečně mohl v klidu jít do práce. Nicméně i když jsem se snažil, cestou jsem si stále nemohl navodit tu směsici těšení se, nadšení, že uvidím spolužáky, a trochu naštvání, že už zase začala škola, kterou jsem vždycky prožíval první školní den. Takže si myslím, že i v práci by měly být povinné dvouměsíční prázdniny, aby tyto pocity zažívali všichni. 😉

Srpen se – ráda bych řekla, že pomalu, ale mně to teda uteklo pekelně rychle – přehoupl v září a počasí poslední dny není nic moc. Není zrovna teplo, dost často prší… Ale jedno pozitivum bych na tom přece jen našla. Aspoň nám v kanceláři odpadly obligátní dohady ohledně klimatizace a jejího nastavení. Teď už neběží vůbec, protože není co klimatizovat. Upřímně doufám, že se to ještě alespoň na chvíli změní, ale kdo ví.

Čusky čauky, tak je tady (skoro) konec srpna a s ním i blog, na který se chystám vlastně od začátku roku. Tak nějak se věci seběhly a já budu po téměř přesně pěti letech CooBoo snad jen na čas opouštět a od víl, upírů a podobné havěti se přesouvat k havěti plenkové, dudlíkové a zásypové. Jo, rozšifrovali jste mě správně, nastupuju na mateřskou.

Pánové snad odpustí, že budu generalizovat holčičí pohled na věc – ale vsadím se, že většina z nás aspoň na chvíli chtěla být princeznou. Šatičky, botičky, plesíčky, služebnictvo, aby člověk nemusel hnout prstem a hrozně pohodlný život… (Čím jsem starší, tak bych se teda radši vzdala těch společenských akcí ve prospěch služebnictva, co by za mě uklízelo, pralo a žehlilo a odepisovalo na maily, ale to už je jiná pohádka.)

Sice se to zdá jen jako pár dnů, kdy jsem vám v blogu psal, ať si užijete prázdniny a léto, ale mám pro nás všechny špatnou zprávu. Až tohle budete číst, bude minimálně 11. srpna a já osobně jsem to vždycky měl hozené tak, že do 15. srpna je to skvělé, léto, voda, čtení, party, drinky (nealko)…

Zdravíčko, zdravíčko, jak se daří? Abych začala obligátním meteorologickým okénkem, na které všichni čekáte a těšíte se: Michal jásá, já pláču, protože v posledním týdnu léto kamsi odešlo a ty větry a deště teda nic moc. Kde jsou moje třicítky? Vrátí se ještě? Jestli jste na mojí straně a radši byste ještě po velkých douškách nasávali vitamin D… neříkejte to před Michalem, který má na srdci dobro naší planety a vysvětlil by vám, že tady všichni shoříme a umřeme, takže jen ať je konečně zase „normální srpnové počasí“ a leje a fouká. A takhle my si tady žijeme.

Milé čtenářky, milí čtenáři, jako už tradičně vám o prázdninách přinášíme nový ediční plán na druhou polovinu roku 2023. Opět je nabitý skvělými tituly a my se při jeho prohlížení už nemůžeme dočkat, až všechny ty knihy přečteme a připravíme je pro vás. A s těžkým srdcem pak vybíráme těch několik málo, které vám chceme představit už na tomto místě.

Dnes ráno se u nás v redakci opět strhla diskuze o globálním oteplování a o tom, jestli je, nebo není super, že už je zase počasí na ponožky a svetry, nebo tedy aspoň ráno bylo. Jako za mě nic moc, ale na druhou stranu zase o důvod víc se v deštivém počasí zavrtat do deky (nebo dvou) a přečíst si nějakou pěknou knížku.

Život je příběh v pohybu. Každý den ke svému příběhu něco přidáš, přepíšeš ho a nahlédneš ho z odlišného úhlu. Něco vymažeš. Vytrhneš stránky. A pak lituješ, že některé z nich nejdou vrátit zpátky. Den je příběh. Rok je příběh. Život je příběh. Ty jsi příběh.