Že by to už fakt konečně bylo tady? Jaro jaro jaro jarooooooooo! Konečně uklizení zimních kabátů, kulichů a lyží (a vánočních dekorací) hluboko do skříně? Čas vysázet do truhlíků na balkoně květiny a nějakou tu prostorově nenáročnou zeleninu, aniž by se člověk vždycky celou noc třásl, že mu zmrznou? (To by pak byla katastrofa, u nás v domě se balkonové zahrádkaření bere dost vážně. Ztratila bych cenné body v soutěži „komu se na třech metrech čtverečních podaří do konce léta vypěstovat největší džungli“. ) Katka s Michalem se samozřejmě nemůžou shodnout, jestli je to posun k lepšímu, ale já rozhodně stojím za Katkou, protože takový piknik v parku, kdy vám deku zpod zadku bere krutý severní vítr a nachystané dobroty vám pocukrují sněhové vločky, to teda není nic pro mě.

Dneska bych vám chtěla představit knížku Nesmíš všechno vidět tak černě (a jiné hloupé řeči). Myslím, že delší název jsme na žádné knize ještě neměli. 😊 Jedná se o velmi volné pokračování titulu Feministky nenosí růžovou (a jiné lži), tentokrát ovšem na téma duševního zdraví. A to je, pokud se mě ptáte, fakt mega důležité téma, zvlášť po tom, co jsme si za poslední roky prožili a co stále prožíváme. Scarlett Curtisová opět oslovila spoustu známých osobností a tentokrát jim položila otázku: co pro vás znamená duševní zdraví? Sešla se jí velmi pestrá směsice odpovědí v nejrůznějších formách, takže tu najdete „obyčejné“ vyprávění, ale taky básně nebo ilustrace. Místy je to docela silné čtení, protože ne každý se svěřuje s nějakými veselými zážitky, ale rozhodně je to knížka, ze které si něco odnesete. Rovnou doporučuju tužku a papír na poznámky (na které je mimochodem taky místo na konci knihy). Celé se to zkrátka nese v duchu sdělení, že je úplně normální, když nám není zrovna hej, protože to se prostě v životě stává, a stejně tak je úplně normální říct si v takové situaci někomu o pomoc, ať už blízké osobě, nebo odborníkovi. Je normální mluvit o tom, jak se cítíme, a není v pořádku někoho odbýt těmi „hloupými řečmi“, pokud se vám třeba zrovna svěří, že prožívá něco příšerného. Mimochodem – zdá se mi to, nebo poslední dobou tato témata hodně vyplouvají i v YA románech?

Stejně jako u Feministek máme i v této knize jeden český příspěvek. Tentokrát ho napsala Karolína Meixnerová, kterou spíš znáte z Instagramu jako @cojezoe (a jestli ji neznáte, tak upřímně nevím, kde žijete a proč ještě nesledujete její posty a storíčka o české literatuře, které vás naučí to, co jste se ve škole rozhodně nedozvěděli). No a když už jsme u ní, tak si tady dovolím trošku přihřát polívčičku – hádejte, kde vyjde na podzim její slibovaný průvodce českou literární historií, pardon, hysterií? 😊 Karolína na něm zrovna pilně pracuje.

Nesmíš všechno vidět tak černě přeložily Alžběta Franková a Nika Exnerová. Knížka už nedávno (konečně!) vyšla, tak šup šup do knihkupectví!

Flash news z redakce: Katka čte Srdce času: Soví noc, Iveta louská Studii stínu a Michal zasněně brouzdá Mou druhou šancí.

Mějte se krásně, užívejte jara a čtěte!

Adéla