Asi vás to překvapí, ale dneska začnu poměrně netradičně – takovým krátkým výletem do svojí rodinné historie. Knížka, které chci věnovat tenhle blog, k tomu totiž přímo vybízí. Při jejím čtení jsem zkrátka nemohla na některé věci nemyslet. A až o ní pak budu psát dál, možná pochopíte, proč zmiňuju právě svoji rodinu, a ne třeba situaci na Ukrajině, i když se to samozřejmě více než nabízí.

Tak tedy… Ani jedna moje babička nemohla po základce vystudovat střední školu. Ne že by se na ni nedostaly, na začátku padesátých let si o tom prostě leda tak mohly nechat zdát. První babička moc toužila být učitelkou, místo toho v necelých patnácti nastoupila do továrny a po zbytek života vstávala každý den před čtvrtou hodinou ráno. Střední školu si udělala dálkově, až když měla děti, a povýšila na mzdovou účetní.

Netuším, čím přesně se chtěla stát moje druhá babička, nicméně ta skončila jako prodavačka. Střední školu si nedodělala nikdy. První babička patřila do rodiny praktikujících katolíků a druhá zase pocházela z rodiny, která vlastnila hospodářství. O které samozřejmě později přišli. Asi nemusím psát, kdo jim ho sebral?

Nevím, jestli si necháváte od příbuzných vyprávět takovéhle rodinné historie, ale možná by stálo za to se jich zeptat. Třeba někoho z vaší rodiny postihlo taky takové bezpráví. Já jsem totiž nikdy (jako dítě už vůbec ne) nepochopila, jak je možné, že někdo nasměruje váš život už takhle brzy někam úplně jinam, než vy si přejete. A to prostřednictvím papíru, tím, že napíše kádrový posudek, ve kterém vás označí za nespolehlivého a nežádoucího.

S takovými, a ještě daleko většími nespravedlnostmi a všudypřítomným strachem je neustále v kontaktu sedmnáctiletý středoškolák Cristian Florescu z nového románu Ruty Sepetysové. Musí si dávat pozor, kde co říká, a nejlépe neříkat vůbec nic. Otevřeně nemůže mluvit ani doma. I tam musí šeptat, protože všude jsou štěnice. Nejspíš. Dlouhé hodiny tráví ve frontě, a přitom ani neví, jestli to, co nakonec v obchodě dostane, bude stát za tu námahu. Večer si občas může zpestřit ilegálním promítáním amerických filmů dabovaných jedním člověkem a schůzkou s dívkou, která se mu líbí. Ale co když… Co když taky spolupracuje se Securitate, rumunskou státní tajnou policií? A co jeho nejlepší kamarád? Může si být jistý, že na něj policii nedonáší on?

Zkrátka, Rutě Sepetysové se v Musím tě zradit podařilo dokonale navodit temně šedou atmosféru komunistického Rumunska konce osmdesátých let, kdy nikdo nemůže věřit nikomu – ani své vlastní rodině. A dokonce ani sám sobě. Ale taky ukazuje, že někteří lidé mají páteř a jsou neskutečně silní. A že hnacím motorem revoluce a změny jsou především mladí lidé, kteří mají touhu a energii něco změnit.

A ještě okénko z redakce. S Katkou si už budu moct brzy o Musím tě zradit popovídat, protože právě začala číst korekturu. Michal dolaďuje k dokonalosti poslední korekturu nové sci-fi Radka Starého Odkaz lidské mysli a i Adéla jede na české vlně s Literární hysterií Karolíny @cojezoe Meixnerové.

Zkuste se zeptat svých rodičů, prarodičů, tet, jestli se i vaší rodiny nějak dotkl komunistický totalitní režim. A pak si ty střípky vzpomínek uchovejte. Je dobré si pamatovat – i zprostředkovaně.

Iveta