Svým předešlým blogem mi Michal vytvořil krásný oslí můstek k tomu, o čem chci dneska psát. Asi to ani netušil, protože já se o tématu svého dnešního blogu rozhodovala vlastně až dneska.

Ale můžeme se navenek tvářit, že je to všechno jeden velký záměr a panuje nám tu v redakci báječná koordinace a skvělé plánování všeho, včetně blogových příspěvků a jejich návazností. Žejo? Takže nikomu neříkejte, že je to vlastně celé jedna velká náhoda. Michal psal dopis Kubulínovi. Já dneska budu psát o knížce, která se jmenuje Dopisy ztraceným. A její hlavní hrdinové si překvapivě píšou dopisy. Kdo by to byl čekal.

Maminka hlavní hrdinky tohoto příběhu Juliet Youngové byla reportážní fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, jak se s tím Juliet dovede aspoň trochu vyrovnat. Přijít o mámu nikdy není velká legrace... A v tuhle chvíli na scénu přichází Declan Murphy, kluk, na kterého v běžném životě moc nechcete narazit. Během veřejně prospěšných prací, které mu přikázal soud, se tak trochu pokouší uprchnout démonům své minulosti. Nadneseně řečeno. Když si Declan přečte dopis, který najde vedle hrobu, neodolá a odepíše. A tady nám začíná zápletka! Netrvá to totiž dlouho a už se svěřuje úplně cizímu člověku a je jasné, že mají opravdu hodně společného. Ale Declan ani Juliet netuší, s kým si ve skutečnosti píší. Což mi trochu připomnělo Lásku přes internet, můj guilty pleasure film z konce devadesátých let (Tom Hanks, Meg Ryan a knihkupectví, to prostě chcete vidět...:D). Ale Dopisy ztraceným jsou kapku ponuřejší…

Dopisy ztraceným je ten typ contemporary knížky, která se vám zaryje pod kůži. Je tam totiž všechno, citové strádání, mrtvá matka, bad boy i hlavní hrdinka, co vám bude trochu pít krev, protože je kapánek ukňouraná a sebestředná. Na tomhle příběhu mě ale bavilo, že se autorka s ničím moc nepárala. Růžové brýle tu neexistují, je to hodně realistické, uvěřitelné, což může maličko sžírat, ale to byl asi účel. Vlastně je to napsané docela chytře, bez zbytečných iluzí o čemkoli. A takový přece život je, no ne? Na závěr musím říct, že mám fakt velkou radost z naší obálky. Žádná z originálních se nám moc nepozdávala, přišlo nám, že se k příběhu vlastně moc nehodí a bylo docela těžké najít něco, co by se trefilo do nálady, v jaké se knížka nese. A myslím, že se to opravdu povedlo. Tak snad se vám bude líbit stejně jako příběh samotný.

Jinak Brigid Kemmererová je autorka mnoha tváří, protože vedle dopisů ztracených jí také vydáváme knížku, která se v originále jmenuje A Curse so Dark and Lonley a je to ryzí young adult fantasy věc, princové, čarodějové, zakletá říše a obyčejná holka z našeho světa… Nebudu víc prozrazovat, Michal vám o tomhle příběhu určitě brzo poví víc v nějakém z příštích blogů.

Tereza

Jak jste na tom se svěřováním? Je pro vás snazší mluvit s úplně cizím člověkem, nebo to musí být někdo blízký?