Dnes ráno se u nás v redakci opět strhla diskuze o globálním oteplování a o tom, jestli je, nebo není super, že už je zase počasí na ponožky a svetry, nebo tedy aspoň ráno bylo. Jako za mě nic moc, ale na druhou stranu zase o důvod víc se v deštivém počasí zavrtat do deky (nebo dvou) a přečíst si nějakou pěknou knížku.

Nevím, jak vy, ale když se to venku tváří podzimně, nemám moc chuť na odlehčené contempo romanťárny. Prostě žádnou limču, ale radši něco jako… čaj? S klesající teplotou s přibývajícím množstvím koření, že ano. (Když se náhodou léto rozhodne k bleskovému návratu, vždycky si ho můžete dát i s ledem.) Jaké štěstí, že zrovna čtu korekturu Slovodějek, zbrusu nové fantasy od Aleny Adrianet Heinrichové, kterou znáte jako autorku Medovníku s pepřem. Na začátek rovnou řeknu, že si myslím, že jako autorka udělala krok správným směrem, protože tenhle žánr jí sedne parádně. Nečekejte ovšem klasickou fantasy ve středověko-renesančních kulisách ani šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, Slovodějky se totiž odehrávají v alternativním světě, který v mnoha ohledech připomíná dvacátá léta dvacátého století i všechny možné společenské a jiné změny, které se tehdy odehrávaly.

Hlavní hrdinka Amálie je ve městě vrchní slovodějkou, což znamená, že šéfuje kouzelné knihovně a teoreticky všemu, co se v ní odehrává. A není toho málo: v knihovně se nachází zdroj kouzelné zlaté mízy, s jejíž pomocí je možné předmětům udělit magickou moc. Původně slovodějci, nyní slovodějky, hledají v knihách formule, které by lidem usnadnily život. Když je naleznou, tak je rytci s pomocí zlaté mízy vyryjí do příslušného předmětu, a ejhle, kouzelný pomocník je na světě. Třeba spona do kravaty, díky které nepotřebujete tlumočníka. Nebo třeba čarovné dveře, které k vám domů nepustí nikoho, kdo by měl zlé úmysly… Schopnost nacházet tyto formule měli dřív muži, pak se ovšem cosi přihodilo a jejich moc přešla na ženy.

No a tady to už přestává být taková prvorepubliková idylka, protože Slovodějky mi svou atmosférou taky docela připomínají Prokletý rok nebo Čarodějnice dřívější a budoucí. Takový přenos moci, nejenom té kouzelné, se ne všem zamlouvá. Problém s tím mají hlavně pánové z městské rady, jejichž dosavadní pozice a moc byly značně otřeseny. Ženy se s novou situací vyrovnávají každá po svém – některým se to líbí více, jiným méně. Amálie se v knihovně má co otáčet – neustále musí všem dokazovat, že je osobou na svém místě a že svou novou nelehkou úlohu zvládne. Kromě toho se také snaží co nejlépe zaopatřit svou rodinu. Její otec byl popraven za údajnou kolaboraci s nepřítelem, a tak spolu s kouzelnou mocí přijala i zodpovědnost za svou babičku, matku i všechny sourozence.

Nutno říct, že to není lehký úkol, ke kterému se upíná ze všech sil, i když se město po dlouhém uzavření po dobu války opět otevírá světu a dovnitř vane opravdu čerstvý vítr: nová hudba, nová móda i noví lidé, a mezi nimi šarmantní Artur i živelná Gigi, jejíž nekonvenční projev i vzhled okouzlí nejedno srdce. Amálie si kolem sebe ovšem vystavěla vysoké zdi a nechce k sobě nikoho pustit. Důvodů k tomu má mnoho, ale možná by taky mohla o ledacos přijít. Jak se se svým životem popasuje, si budete moct přečíst od začátku října.

Čestné uznání ode mě v této knize získávají: Amáliina babička s proříznutou pusou (můj oblíbený trope, zdá se), Hugo a jeho dějová linka (Nevíte, co? Cha, musíte si počkat, ale slibuju vám, že to bude stát za to!), již zmíněná knihovna, která se neustále přestavuje a proměňuje a má při tom smysl pro humor, a hlavně boží obálka od Lukáše Vašuta. No řekněte, není to nádhera? Teď už si můžeme jen všichni přát, aby při vydání knihy bylo počasí akorát na čtení něčeho takového. A na jaké další knihy se od nás už v docela blízké budoucnosti můžete těšit? Katka čte Naše bouřlivé konce, Iveta má Vánoce s Dvanácti dny Dashe & Lily a Michal krotí Nezkrotnou říši.