Čauky, jakou máte neděli? My pro vás dneska máme článek s první nápovědou. Jakou nápovědou, ptáte se?

Na podzim plánujeme vydat jednu knihu, na kterou už se moc těšíme a chceme se pochlubit už teď. A protože vás rádi napínáme, rozhodli jsme se k ní postupně pouštět indicie a nechat vás hádat, co že to plánujeme vydat. Občas bude nápověda tady, občas na facebooku nebo instagramu. Vždycky ale dáme echo ve stories. Co vy na to? Poslední nápověda bude zveřejněna koncem června. Tak schválně, kdo to uhodne?

První nápovědou je ukázka z jedné kapitoly. Přejeme fajn počtení!

Mít úhlavního nepřítele je vyčerpávající

Z polospánku mě probralo zařinčení domovního zvonku. A pak další a pak na něm asi někdo držel prst a počítal do pěti. Neznámý u dveří netuší, s kým si zahrává! Chvíli jsem zůstala ležet a doufala, že otevře máma, ale pak mi rychlý pohled na hodiny prozradil, že je pravděpodobně ještě v práci. Vymotala jsem se zpod peřin, dobelhala se ke schodům a po cestě dolů jsem vymyslela hned několik způsobů, jak dotyčnému ublížím, zatímco zvonek vyzváněl pořád dokola. Když jsem brala za kliku, viděla jsem rudě. V krku už mě naštěstí bolelo o dost míň, takže jsem byla připravená dát pořádně nahlas najevo, co si myslím o tomhle dětinském prozvoňování.

Na prahu stál Liam, měl vlasy rozcuchanější než obvykle, zmačkané tričko s logem nějaké obskurní kapely, v jedné ruce držel plastovou krabičku a druhou měl opřenou o zvonek. To se dalo čekat!

„Co chceš?“ vyhrkla jsem a nasadila ten nejpřísnější výraz, kterého jsem byla v tomhle stavu schopná, a snažila se nerozkašlat.

„Taky tě rád vidím a doufám, že už je ti líp.“ Sundal ruku ze zvonku a podíval se na mě jen tak mimochodem, jako bych ho vůbec nezajímala.

Doopravdy? Nadzvedla jsem nevěřícně obočí a počkala, až mu ten jeho falešný úsměv zmizí z tváře.

„Nesu ti polévku, donutila mě máma.“

„Děkuju, nech…“ Protáhl se kolem mě a zamířil do kuchyně, než jsem stačila doříct větu. Zaklapla jsem otevřenou pusu a pokusila se ho dohonit.

„Nepamatuju si, že bych tě pozvala dál.“

„Nepamatuju si, že bych na něco takového čekal,“ odsekl a začal se hrabat ve skříňkách.

„Musím za chvíli do školy, tak se laskavě posaď, ať ti tu polévku můžu ohřát, zkontrolovat, že se jí nezadusíš, a vypadnout.“ S otráveným výrazem mi konečně věnoval plnohodnotný pohled, a když mu oči sklouzly k jednorožčímu pyžamu, bylo na něm vidět, jak moc se snaží nesmát. Moc se mu to nedařilo a začaly mu vyskakovat dolíčky ve tvářích. Kreténi jako on by neměli mít dolíčky! Je to naprosté plýtvání a jedna z největších nespravedlností světa. Nesnáším dolíčky, nesnáším Liama, nesnáším jednorožce a už jsem z toho všeho strašně unavená. Poraženecky jsem dosedla na židličku s tím, že mu to vrátím, až mi bude líp. Mít úhlavního nepřítele je neskutečně vyčerpávající.

„Jednorožci jsou pasé, lama je nový jednorožec.“ Teď už se na mě šklebil bez ostychu a ty dolíčky mě fakt rozptylovaly. A pak mi došlo, co říká…

„Cože?“ Musela jsem vypadat jako naprostý idiot, ale můj mozek nebyl schopný vstřebat, že se mnou Liam řeší lamy. Cože?

„Chrissy s tím přišla ze školky. Kdo teď nenosí lamy, jako by nebyl, takže od módní policie pětiletých holek bys dostala v lepším případě tři mínus.“

Mám halucinace z vysoké teploty, nebo se ty poslední dvě minuty opravdu staly? Muselo mu dojít, že to nedávám, protože se trochu trapně usmál a radši se v tichosti věnoval tlačítkům na mikrovlnce, do které před chvílí strčil misku s polévkou. Chvíli nikdo z nás dvou nic neříkal a bylo to stále nepříjemnější. Já tu sedím v jednorožčím pyžamu, Liam očividně fandí lamám, oběma je nám to děsně trapné a odpočet na displeji je pomalejší než obvykle. Smíchy jsme vybuchli ve stejnou chvíli.

„Lamy?“

„Já vím! Vůbec netuším, proč mě taková pitomost napadla a proč jsem měl potřebu se tím ztrapnit zrovna před tebou.“ Liam si nervózně hrábl rukou do vlasů a zrudly mu uši, zatímco já jsem si začínala utírat slzy od smíchu. Užívala jsem si to víc, než by bylo zdrávo. 1:0 pro mě!

Naštěstí ho zachránila pípající mikrovlnka. Opatrně vytáhl misku, strčil do ní lžíci a machrovsky mi ji poslal přes stůl až pod nos. Zastavila se těsně u okraje, ale nespadla. Jak dlouho tohle asi musel trénovat? Soudě podle samolibého výrazu, který se mu usadil na obličeji, nejspíš hodně dlouho. Jestli teď čeká, že budu ohromená, tak to se fakt spletl! K jeho zjevnému zklamání jsem bez jediného slůvka vzala lžíci a nabrala trochu polévky.

„Tři hlty a jdu, tak si pohni, jo?“

Začala jsem do polévky vééélmi pomalu foukat a jen tak tak jsem udržela neutrální výraz. Moc to nešlo, protože na mě intenzivně zíral a úplně z něj bylo cítit, jak se mě silou vůle snaží zrychlit. První hlt jsem si pořádně vychutnala a na další moc nespěchala. To už mu očividně začala docházet trpělivost.

„Máš chuť?“ Natáhla jsem k němu lžíci s polévkou a očima ho vyzvala, ať si troufne. K mému úžasu se naklonil a strčil si ji do pusy. Když vezmu v potaz celou naši historii, mohla jsem tušit, že žádná výzva nezůstane bez odezvy. Do háje!

„Ehm. Kdyby ses sem tak narychlo nevetřel, možná bych ti stihla říct, že jsem infekční.“

„A to mi říkáš až teď? Okamžitě dýchej jiným směrem!“ Rychle zacouval od stolu, ale podle toho, jak mu cukaly koutky, jsem věděla, že si ze mě dělá legraci. Pak mu ale zajiskřilo v očích – možná to bylo tím, že jsem měla teplotu, ale přísahám, že se to stalo.

„Tak proto to tvoje štěně stálo tak dlouho venku. Aby se chudáček nenakazil,“ řekl pohrdavě a to mě zvedlo ze židle.

„On není žádné štěně, je…“

„Co? Tvůj přítel? Je mi z toho zle, jste jako sourozenci a tohle je prostě nechutné.“

Tak to už bylo daleko přes čáru! Co si to dovoluje? Hodila jsem po něm lžící, ale bohužel stihl uhnout. Nikdo mě tak nevytáčí jako on. NIKDO! Byla jsem tak naštvaná, že jsem nemohla popadnout dech a hlasitě se rozkašlala. Liam na chvíli zaváhal a udělal opatrný krok ke mně, ale pak se otočil na patě a zacouval ke dveřím, kterými za sebou agresivně prásknul. Kdybych se teď mohla nadechnout, začnu zlostí křičet. Mít úhlavního nepřítele je neskutečně vyčerpávající.