Právě vychází nová kniha Jana Urbana s názvem Zloděj osudů. Autora jsme pro vás vyzpovídali, tak si pojďte přečíst rozhovor.

Zloděj osudů je prvním dílem plánované série Věčné Mlhy, která by měla být poměrně rozsáhlá. Co vás k příběhu napadlo vůbec jako první? Kde se vzal?

Základem byla myšlenka vytvořit obsáhlý, čtivý a dějově poutavý příběh, který by se dokázal vyrovnat dílům světových mistrů svého žánru. Už od začátku jsem si nekladl žádné malé cíle. Vždycky jsem chtěl vytvořit něco velkého, o čem se bude mluvit, klidně jen v určitých kruzích nebo sociálních skupinách, a pokud možno i celosvětově… ale tak daleko ještě nejsme.

Důležité je říct, že jsem ho dával dohromady opravdu dlouho a postupně se mi měnil pod rukama, jak mě napadaly další a další zápletky a zvraty. V České republice nikdo podobným vícedílným projektem ještě pořádně neprorazil, bylo by příjemné být průkopníkem. Škoda, že se čeští nakladatelé bojí dát několikadílným ságám typu Malazská kniha padlých, DragonRealms nebo Píseň ledu a ohně zelenou – všichni přece víme, že se masově čtou. Ale chápu, že je to otázka asi více faktorů, například financí a autorské prověřenosti u čtenářů.

Kniha obsahuje hned několik dějových linií, které se vzájemně prolínají do většího celku. Jak jste takhle komplikované vyprávění vlastně sestavoval, abyste se v něm sám neztratil?

Moje tajemství? Stovky a stovky poznámek, trpělivost, vůle to hodit na papír, mraky „zabitého“ času a nutnost pořád mít příběh uspořádaný v hlavě a v představách ho posouvat dál. Stanovit si, kam se každá postava má dostat, čím si projít, koho potkat, jak má zemřít, případně kam ji děj nakonec dovede. Proplétání jednotlivých osudů bylo sice nejtěžší, ale zároveň nejzábavnější formou plánování. Občas totiž osud svede dohromady postavy, u kterých byste vůbec nehádali, že se potkají. Snažil jsem se, aby byla série plná překvapení a nečekaných setkání. Jednoduše nečekejte čekané!

Jak dlouho vám psaní Zloděje osudů trvalo?

Verze, která brzy vyjde v nakladatelství CooBoo, byla psaná zhruba rok, ale to už byl výsledek jasně rozplánovaného a detailního příběhu. Možná jsem to psal i o něco déle, protože původně byl Zloděj dvojnásobně dlouhý. S takovou bichlí by se pak ale klidně dalo i někoho zabít… a takovou zodpovědnost jsem si na triko vzít nechtěl.

Měl jste text od začátku rozplánovaný, nebo jste spíš impulzivní spisovatel, kterému příběh vzniká rovnou pod rukama?

Něco takového, jako je série Věčné Mlhy, nejde psát impulzivně, tady bylo třeba mít detailně naplánovanou každou kapitolu – kdo se odkud dostane kam, s kým se potká, co se stane, jaké to bude mít následky apod. Impulzivně jsem psal první díl mé předchozí série Pragocalypsa, i když tam taky tak stovka poznámek byla. Každopádně mi došlo, že jestli chci napsat opravdu rozsáhlý a navzájem propojený příběh, bez hromady poznámek se to neobejde. Spočítal jsem si, že kdybych jen poznámky vydal jako knihu, byla by to slušná novela!

Jak moc jste původní text přepisoval? Vznikl v této podobě „na první dobrou“, nebo byl editační proces náročný?

Zloděje osudů, který se na začátku jmenoval docela jinak, jsem napsal zhruba v sedmnácti. Byl jsem tak naivní, že jsem si myslel, že by mi ho někdo hned vydal. Jenže jsem tvrdě narazil. A ono se nebylo co divit, vůbec jsem totiž nebyl vypsaný a moje výžblepty byly jeden velký průšvih, i když se pár lidem text líbil a chtěli znát pokračování. To mě motivovalo psát dál.

Musel jsem Zloděje ještě dvakrát přepisovat, abych zjistil, že až se třetí verzí jsem jako autor spokojený. Mezitím samozřejmě došlo k úplnému překopání veškerého děje a z původního nápadu zbyla víceméně jen kostra. Tahle renesance ale byla to nejlepší, co mohlo příběh potkat.

Kniha se sice nemá soudit podle obalu, ale i ten je důležitý! Vytvořit obálku ke komplexnímu fantasy románu jen tak z ničeho není jednoduché. Mohl byste ten proces trochu popsat?

Autorem obálky Zloděje osudů je polský kreslíř Dominik Broniek, se kterým jsem už spolupracoval na všech obálkách pro Pragocalypsu. Byla s ním vždy skvělá spolupráce, takže u mého životního projektu nesměl chybět. Co se týče představy, tu jsem měl už několik let jasně danou – přál jsem si, aby na ní byla Strážkyně Mlh Syhaia, jedna z důležitých postav, a taky Kostky osudu, artefakt, kolem kterého se příběh točí. Mlžným oparem zastřené město pak už jen dokresluje atmosféru Věčných Mlh, které daly sérii jméno. Pak už zbývalo jen to, aby ji odsouhlasilo nakladatelství, doladili jsme detaily a Dominik se do ní mohl po svém pustit.

Proces tvorby je asi to nejtěžší – vždycky se pošle náčrt, ten se nějak okomentuje a opřipomínkuje, ilustrátor na tom pak nějakou dobu dělá, pak se návrh zase pošle ke kontrole a celý proces se opakuje, dokud všichni nejsou spokojení. Grafická úprava, ilustrace, celkové ladění, to všechno do sebe musí zapadnout.

Přiznám se, že mě na CooBoo Facebooku zaskočily první reakce na obálku, která se podle mnohých čtenářek prý podobá obálkám od spisovatelské kolegyně Maasové, o které jsem do té doby věděl jen velice okrajově. Ačkoli mě toto uvažování mrzí, určitě to nebyl záměr. To by pak každá další obálka s dívkou a mečem měla být nepřijatelný motiv? Chápu, že každému se obálka líbit nemůže, ale je za ní opravdu hodně práce, já jsem s ní spokojený a kořeny má hluboko v příběhu, takže věřím, že si k ní čtenáři najdou po přečtení cestu. Nebo klidně už dřív 😉

Která z vašich postav je vám nejbližší? A proč?

To kdybych prozradil, dám čtenáři najevo, kdo by to celé vlastně mohl přežít, a takový přešlap já nemůžu udělat. Ať si to čtenář hezky zjistí sám, pokud to dokáže. Raději ať si sám vytvoří pouto, s kým se mu zachce. Ale abych odpověděl aspoň nějak: blízké jsou mi všechny (aspoň ty hlavní) postavy, jinak by nevznikly.

Odkud jste při psaní Zloděje čerpal inspiraci, zvláště pro propracovaný svět a mytologii?

Pokud jde o panteon bohů a společnost, inspirací mi z určité části byly slovanská a keltská mytologie. Sem tam jsem se nechal inspirovat i konkrétními historickými událostmi a několika mými přáteli a známými, ale jinak jsem se snažil vše vytvořit ve vlastní hlavě. Velmi dobrou inspirací bývá taky procházka přírodou, především hluboké lesy s roklemi, údolími a skalními městy, a v neposlední řadě i hudba. Jéje, kdybyste jen věděli, kolik scén mi naservírovala…!

Co vám na psaní přišlo nejtěžší?

Ta nejistota, že to třeba dělám nadarmo. Že jsem do psaní investoval spoustu času a možná vniveč. Že jsem čas mohl využít jinak – a třeba lépe. Taky jsem měl pár autorských bloků, ale zdárně jsem je ze sebe setřásl.

Kdybyste mohl vybrat tři věci, na které byste chtěl potenciální čtenáře nalákat, jaké by to byly?

Rozsáhlý a komplexní svět, čtivost a nadupaný příběh plný dobrodružství, intrik, nevyzpytatelných Mlh a možná i nějaké té magie. Kdo ví?