Evžen

Vysedával v kavárně zrovna, když ta spisovatelka zase štkala nad svým neúspěchem. Mezi usrkáváním kávy si odfrkával tak hlasitě, že se vždy nejméně tři zákazníci lekli a vylili si obsah svého hrnku na kalhoty. Usrkával a odfrkával. Občas vrhl nerudný pohled zpoza klobouku na svou udici, která pro sebe měla vyhrazenou vlastní židli. Tak aspoň vypadal, že má společnost.

Měl společnost.

Živí, štěbetající lidé se přeceňovali.

Ta udice a on to spolu táhli už dlouho.

Ale byl v tom háček.

Ať už točil navijákem, jak rychle jen chtěl, nikdy nemohl utáhnout a vytáhnout to, co se už léta drželo na háčku. Táhli to spolu a bylo to těžký. Tak moc, že se jednou rozhodl udici přestat používat. Nechtěl, aby se zlomila.

Nechtěl se zlomit.

Místo toho ho provázela, kamkoli šel. A na jejím háčku nepozorovaně, ale téměř hmatatelně viselo závaží, které bylo zcela mimo váhový limit slov. Byl to jeseter minulosti. Úhoř křivdy. A kapr Vánoc minulých, současných i budoucích.

Usrkával a odfrkával. Měl pocit, že vyfukuje z uší páru jako nějaká lokomotiva.

Ale do toho osudového vlaku měl nastoupit až později.

Nejprve tu byla ta spisovatelka. A bláznivý stařík se zvonkohrou v ruce, který vrazil do dveří.

Když naslouchal jejich rozhovoru, zdálo se mu, jakoby v pomlkách slov slyšel pískat tu lokomotivu.

Vlak byl skoro na nádraží.

„Pane, proč na sobě máte rybářský oblečení?“ ozval se malý chlapeček, který se zatoulal k jeho stolu.

„Protože jsem rybář,“ odsekl Evžen podrážděně. „To dá přeci rozum.“

„Ale proč...“

„Psst! Poslouchám!“ okřikl ho. Starý Arnošt právě vyprávěl svůj příběh. Evžen nevěděl, proč ho to tak zaujalo, obvykle mu stačilo napjaté ticho, které si vyměňoval s napnutou udicí. Ale dnes slova pronikla přes ten jeho veliký rybářský klobouk. Nevěděl, co si počít s vyslechnutým příběhem zvonků, a tak se dál mračil, ale zapomněl na jednu věc:

Už jenom usrkával. A obvyklá skepse stoupala v páře z jeho uší, na okamžik mu dovolila necítit její tíhu, chvíli se jen tak vznášela nad ním jako jeho vlastní bouřkový mrak. Když Arnošt naposledy cinkl do zvonkohry, symbolu své ztracené lásky, a opustil kavárnu, když se spisovatelka po dlouhé chvíli ticha a rozmýšlení zvedla a vyšla ven za ním, Evženova skepse se vrátila. Dopadala na něj ve formě dešťových kapek. Nepomohl ani ten klobouk. Ale přece jen jí trochu ubylo. Muselo. Protože si příběh soch uranu zapamatoval dost dlouho na to, aby viděl, jak dopadne. Byl to přeci jen rybář: zvyklý tiše sedět, čekat a pozorovat přírodu. Děj kolem sebe.

Rybář je svědkem.

A proto byl Evžen rybářem i dávno po tom, co přestal rybařit.

Ale nejdřív přijel ten vlak.

Už tak bylo dost otravné, že musel kvůli obchodní záležitosti jet až na Slovensko, také mu moc na náladě nepřidalo, že byl nucen cestovat vlakem, protože auto nevlastnil, ale vůbec ze všeho nejhorší bylo, když se objevil ten kluk. Než vlétl do kupéčka jako velká voda, vrazil do prosklených dveří, od kterých se odrazil jako hopík a porazil průvodčího. Evžen téměř mohl pozorovat, jak tomu klukovi kolem hlavy tančí hvězdičky. Ukázalo se, že je to přesně ten typ člověka, který začne tančit spolu s nimi. Takové lidi nesnesl.

Kluk se zářivě usmíval i přes velkou bouli na čele, pomohl průvodčímu na nohy a poplácal ho po rameni. Potom se smíchem zakroutil hlavou nad vlastní hloupostí, otočil se zpátky ke vchodu do kupéčka a napral to znovu plnou parou do prosklených dveří. Evžen na to stvoření zíral s pusou dokořán. Vypadalo to, že dvacet šestka (jak hlásal jeho vybledlý zvonečkově modrý dres) měl prostorovou orientaci pomateného holuba. Nebo ryby v akváriu. Pro ryby měl přeci jen Evžen špetku porozumění, a tak, když se kluk podruhé sbíral ze země i se znovu poraženým průvodčím, vstal a dveře kupé mu otevřel. Okamžitě pochopil, že to neměl dělat. Hvězdičky už nelétaly jen nad hlavou dvacet šestky, ale i v jeho očích.

„Jste velice laskav, pane… rybáři. Velice laskav!“ zajódloval, když se konečně dostal bezpečně dovnitř a popadl ho za ruku. Evžen cosi zhnuseně zabručel a dosedl zpátky na své místo vedle udice. Mermomocí se snažil nenavazovat s tím výrostkem oční kontakt. Ten skočil na místo naproti němu a s hlasitým povzdechem se plácl do stehen. Po chvíli na ně začal ztřeštěně vybubnovávat cosi nerytmického. Evžen doufal, že se cestou prospí a tak naštvaně zamrmlal pod vousy: „No, to je dobrý.“

„Mám se úžasně, děkuju za optání, pane… rybáři!“ vyjekl kluk hlasitě, až sebou Evžen trhl a upřel na něj svá zmatená krví podlitá očka.

„Já… Já jsem se tě na nic neptal, kluku,“ odsekl zamračeně.

„To jsem vám asi špatně rozuměl pane… rybáři!“ zasmál se. Evžen měl pocit, že mu začíná pulzovat na čele žíla, tak si narazil svůj klobouk skoro až do očí.

„Neříkej mi tak,“ zavrčel.

„Copak vy nejste rybář? A na co pak tady máte to vybavení? A proč tak vypadáte?“ vyzvídal zvědavec.

„Jsem rybář. Ale na ryby nechodím!“

„Tak to jste naprosto fascinující osoba, pane.“

„Pane,“ odfrkl si Evžen.

„Ale jakýpak ba ne,“ ohradil se kluk. „Já to shledávám fascinujícím a báječně záhadným.“

„To je báječný.“

Po chvíli ticha, kdy dvacet šestkovi došla nesmyslnost jejich konverzace, se dal do smíchu a plácl se do čela, načež zaskučel bolestí, protože se trefil do jedné ze svých dvou boulí, se kterými vypadal trochu jako čert. Čert, co vyskočil z krabičky.

„Moc rád vás poznávám!“ vzchopil se po chvíli. Evžen mu na to odpověděl zvukem, připomínajícím rozmrzelého tuleně.

Potom se dvacet šestka třikrát hlasitě nadechl a zase vydechl, přičemž se rozhlížel po ostatnách lidech v kupé jako nějaká Alenka v říši divů. Hned nato už to nevydržel a vyhrkl hlasem, který přeskakoval nadšením: „Chcete slyšet, jak se stalo, že jsem dal gól míčem na házenou?!“

Evženovi se zdálo, že ten kluk snad při řeči dribluje s vlastním ohryzkem.

„Ne,“ odvětil s jistotou.

Julián se celý ještě více rozzářil, pokud to bylo vůbec možné.

„Paráda! Začalo to takhle...“

„Tos mi asi zas špatně rozuměl, kluku,“ vyblekotal Evžen. Jenomže ten holomek evidentně slyšel jen to, co slyšet chtěl, a tak se pustil do zaníceného vyprávění.

„… To by v tom byl čert, kdyby v tom nebyl osud...“

No jasně, čert. Žádnej osud. Čert ve vybledlým dresu.

To ještě rybář Evžen netušil, že tenhle vlak hodně dlouho neopustí. A i kdyby opustil… Tak vlak ještě dlouho neopustí jeho.

Člověk ne vždycky pozná, že se nachází v bodu zlomu. Někdy mu to dojde, až když je v konečné stanici a ohlédne se zpátky na ty koleje. Z téhle cesty se ani jeden z proti sobě sedících pasažérů neměl vrátit stejný. Neproměněný.

Že já mám tohle zapotřebí, říkal si Evžen, když dvacet šestka začal celý ten hrůzostrašně sentimentální příběh vyprávět od začátku.

Ty nový slovenský zvonky na rybářský pruty, co si mám odkoupit pro svůj obchůdek, za tuhle hororovou jízdu fakt nestojej.

Když s vyprávěním skončil, Evžen si úlevně oddychl a přejel pohledem po ostatních spolucestujících, kteří se tvářili podobně zaraženě jako on sám. Nadšení jednoho nadšeného kluka je zarazilo hluboko do sedaček. Jeho pohled na svět kolem sebe skrze růžové brýle zamilovanosti byl... intenzivní. Chvílemi Evžena chtě nechtě napadalo, že ty brýle nejsou mlhou, ale prozřením. Kluk totiž viděl všechno. Byl fascinován vším. Ve svých očích byl vším, co si jen zamanul. Byl na vrcholu světa, naprosto neporazitelný. Pečlivě vysbírával veškerá smítka radosti, i ta, co někdo zakopl pod sedačku. Evžena to vytáčelo. Bylo to neskutečně otravné. Neskutečné.

Nevěděl, jestli to bylo oblbujícím kodrcáním vlaku, že na moment chtěl vstát a servat Juliánovi jeho brýle, jeho krasohled z hlavy a sám si je nasadit. Zmateně se podrbal pod kloboukem a přežvýkl svůj jazyk. Ten pocit chutnal cize.

Ale potom kluka ticho znudilo, a tak začal ukazovat na vše, co spatřil z okna a komentovat to, jako by komentoval napínavý fotbalový zápas. Evžen se znovu schoval do svého klobouku. Znepokojilo ho, když spolusedící na jedné zastávce vystoupili a nechali ho s dvacet šestkou na moment samotného. Vyděšeně polknul.

„Jste si fakt jistej, že nejste rybář?“ zahlaholil okamžitě.

„Ne, to teda nejsem!“ zavrčel Evžen ve stylu hladového medvěda.

„Takže teda nejste rybář?“ vykulil oči kluk.

„Ale ne, jsem rybář. Jsem.“

Dobře ale věděl, že ten kluk byl mnohem větší rybář než on. Evidentně byl rybářem dobrodružství. Na Evženovu návnadu se už dlouho nic nechytlo… možná to mělo co dělat se skutečností, že už mnoho let žádnou návnadu nepoužil.

„Já jsem z vás úplně zmatenej,“ zařehtal Julián, když v tom zpozoroval, jak uličkou projíždí muž s vozíkem občerstvení. V očích mu zaplál nový plamen. „My snad jedem do Bradavic,“ splynulo mu z úst, než energicky vyskočil na nohy, vrhl se k vozíku a potřetí toho dne narazil do prosklených dveří.

Evžen si vyměnil zoufalý pohled se svou udicí.

…

„Chcete slyšet, jak se stalo, že jsem dal gól míčem na házenou?“

„Já už to slyším potřetí, kluku.“

„No, s tím já nic nenadělám, Evžene. Mezitím přistoupilo pár dalších lidí, co ten příběh ještě neslyšeli!“

Nebralo to konce. Aby toho nebylo málo, začalo dvacet šestkovi občas pískat v nose. Byl to člověčí shluk zvuků všeho druhu. Přehlídka ujetosti. Jeho příběh se Evžen naučil zpaměti.

Měl velikou radost, když ten kluk konečně vystřelil z vlaku, aby stihl další spoj. Také ho však pod kloboukem svědila neblahá předtucha. Jestli dvacet šestka tvrdil, že jede na stejné místo jako on, byla tu určitá pravděpodobnost, že se jejich cesty znovu propojí. Nemusel na potvrzení této teorie čekat moc dlouho. Když na jedné ze zastávek zaslechl z chodby povědomé pískání a rozrušené hlasy cestujících, nedalo mu to a vydal se na výzvědy. Samozřejmě, že našel půlku toho kluka, jak se v panice zmítá skřípnuta mezi dveřmi. Druhá půlka vlála někde venku. Věděl, že když mu teď pomůže, už se ho nikdy nezbaví.

„Pomůžu ti, kluku, ale jen, když slíbíš, že už nebudeš vyprávět.“

A tím to zpečetil. To by v tom byl osud, kdyby v tom nebyl čert. No a oni v tom byli. Všichni. Až po uši. Evžen věděl, co tím způsobí, ale stejně to udělal:

Nahodil udici.

…

Když na Slovensku společně vystoupili z vlaku a vydali se do města, cítil, jako by se stal spoludobrodruhem. Jako by se nechal vláčet šílenstvím dvacet šestky. Nebylo zbytí. Byli z nich bratři v krvi.

Když mu podával ruku na rozloučenou, opět ho pod kloboukem zasvědila předtucha, ale tentokrát vůbec ne neblahá. Ti dva se rozhodně nevidí naposledy.

…

Když ještě toho dne večer dorazil zpátky do svého města soch i s výhodně uzavřeným obchodem pod kloboukem, cítil se zvláštně. Přežvykoval to v puse celou noc. Pachuť pohnutky. Něco se změnilo. Něco se pohnulo.

K ránu začal cítit, že by se měl taky pohnout.

Uplynulo několik dní a z pohnutky se stalo úpěnlivé svědění. Věděl, že musí něco udělat. Něco udělat s těmi smítky radosti, která si s sebou z výletu přinesl na podrážkách rybářských bot. Nanosil si je spolu s blátem po celém svém osamělém domě. Zakopával o ně. Svědila ho, když je omylem rozvířil a přistávala mu na kůži. A potom tady byla ta udice. Dvacet šestka Julián ji naučil mluvit.

Evžene, proč už nechodíš na ryby?

Evžene, proč pracuješ v rybářským obchodě, kterej není tvůj?

Evžene, proč chceš další Vánoce trávit sám?

Evžene…

„Co? Co po mně chceš?!“

Proč se nevrátíš domů?

…

Před Vánoci to málem udělal. Od srážky s jeho svědomím ho dělilo už jen několik ulic. Nakonec ale odfrkl, zabručel a vrátil se rychle zpátky na náměstí.

Ze srdce nesnášel bloumání.

Bloumal.

Ze srdce nesnášel zledovatělé chodníky.

S rozeběhem se po nich klouzal.

Ze srdce už v sobě nechtěl vláčet ty kusy těžkého ledu.

Jenomže ten kus těžkého ledu bylo jeho srdce.

Zkroušeně si hodlal hrcnout do sněhu, když v tom spatřil barvu zvonků. Vybledlý dres. V Evženovi to hrklo tak hlasitě, až několik dětí leknutím popadalo na zledovatělém chodníku. Šmouha dvacet šestky se mu ztratila v davu lidí, který se cpal do radnice. A tak se Evžen zhluboka nadechl, narazil si klobouk hlouběji do čela a vnořil se mezi lidi. Dostal se do proudu nadšených ryb. Plaval, co mu síly stačily. Nakonec ho to odneslo až do ztemnělého sálu, který byl okamžitě naplněn hudbou.

„No, to je dobrý,“ postěžoval si, ale zůstal sedět. Jestli sem dvacet šestka přišel lovit ryby, měl by Evžen následovat jeho příkladu. Vždyť co je to za rybáře, který neloví.

Lovců dobrodružství se tam ten večer zrodilo víc.

Evžen nahodil udici a čekal. Čekal, co přijde.

Rybář je svědkem.

A Evžen se ten večer stal svědkem toho, jak se smítka radosti, která ho do té doby svědila na kůži, vzedmula a vznesla se do výše spolu s ostatními. Přidala se k tanci smítek prachu ozářených reflektory.

Starší paní a její vnučka začaly zpívat a prolomily to. Ten mezigenerační led.

Evžen čuměl. Mnul si svá malá zarudlá očka.

Tak přeci jen to bylo možné. Bylo možné zničit ten led.

…

Rozhodl se přikročit k činu na Štědrý den. Nejprve skočil do svého obchůdku pro jeden z nových zvonků na prut, který si strčil do kapsy. Potom si přes rameno hodil udici a vyrazil. Vyrazil na ryby.

Evžene?

No?

Už bylo na čase.

Nedíval se napravo, nalevo, s kloboukem v čele rázoval ulicemi města soch. Šel po vlastních starých stopách. Žaludek se mu strachem zkroutil. Skřípěl zuby. Držel rty pevně u sebe. Zavřel oči.

Zaklepal: Jednou, dvakrát, třikrát.

Posečkal v menším nekonečnu, co uvízlo na zápraží.

Potom se dveře otevřely a v nich se objevil vrásčitý muž s bílými vlasy, pantoflemi a pruhovaným županem. Oněměle na Evžena hleděl. V tváři se mu míhal zástup emocí.

To zápraží je polapilo. Polapilo je do svého ticha.

Evžen pochopil, že se nachází v bodu zlomu.

Konečně sebral odvahu a promluvil:

„Tati… Tati, pojď se mnou na ryby.“

Starý muž se zapotácel. Otevřel oči dokořán. Potom se jeho tvář zkřivila bolestí a hněvem.

„Patnáct let… Patnáct let!“ zařval z plných plic. Evžen přikývl. „Jak se opovažuješ se tu ukázat! Jak se opovažuješ...“ supěl. Evžen přikývl. „To snad nemyslíš vážně! Odešel jsi. Nechal jsi mě tu, když umřela! A už ses nevrátil!“

„Vrátil jsem se.“

„Jak martontratnej spratek! Po patnácti letech…“

Evžen přikývl.

„Opustili jste mě oba dva. Zůstal jsem tady úplně sám!“

„Taky jsem byl sám, tati.“

„Tys ale odešel dobrovolně. Byla to moje žena, moje druhá polovička… A zanedlouho po její smrti mě opustil můj jedinej syn. Tys měl všechno. Zdědil jsi rybářskej obchod, kterej jsem vybudoval! Odešels, protože jsi nechtěl skončit jako já. A teď se na sebe koukni!“

Evžen se na sebe kouknul.

„Mně navzdory jsi skončil jako já.“

„Sobě navzdory.“

„No, jestli ty nejseš poeta… Tak mi řekni, co je tak špatnýho na tom bejt rybář? Bejt mnou?“

„Nebyl jsem na rybách od tý doby, co jsem odešel, tati.“

„Cože?“

Evžen přikývl.

Jeho otec chvíli rozervaně mlčel a prohlížel si ho. Župan mu povlával v mrazivém větru.

„Já taky ne.“

„Cože?“ vydechl Evžen.

„Taky jsem od tý doby nebyl na rybách.“

Evžen shodil udici a ostatní náčiní otci k nohám.

„Tak se na nás koukni, tati. Dva rybáři, co nechoděj na ryby.“

„Proč ses nevrátil?“

„Vrátil jsem se.“

„Proč ses nevrátil dřív?!“

„Tenkrát jsi mě vyhodil ze dveří, vzpomínáš? Nechtěl jsem odejít. Měl jsi jeden z těch svejch opileckejch záchvatů...“

„Lžeš! Ty nevděčnej parchante!“

„Rozbil jsi mi o hlavu lahev. Od tý doby tam mám jizvy a tak nesundávám tenhle klobouk. Vzpomínáš?“

Otec začal kmitat očima kolem sebe a do tváře se mu hnala panika, nechápavost, a potom hrůza. Jeho široký vrásčitý obličej to pojmul všechno. Potom se hladina vody opět ustálila.

„Ale ty ses nevrátil… Ty ses nevrátil. Nechal jsi mě tu. S tou prázdnotou a žalem...“

„Vrátil jsem se. Teď už jsem silnější. Teď už to zvládnu, tati. Teď už zvládnu zůstat.“

A zase je objalo ticho. Otce a syna. A tu jejich bouři. Potom syn vyndal z kapsy malý přístrojek a natáhl ho v dlani k otci. Ten nechápavě zamžoural. Potom vzal zvonek do ruky a z očí se mu vyřinuly slzy.

„Tys ho sehnal.“

„Trvalo mi to patnáct let. Promiň mi to, tati. Promiň mi to.“

„Ona… Tvoje matka vždycky chtěla, ať si pořídíme zvonek. Rybí alarm tomu říkala. Chtěla to naše rybaření trochu oživit. Už to nestihla...“

„Pojď, táto. Pojď rozbít ty ledy.“

Stáli tam proti sobě. S pusami plnými promarněného času. Ztráty. Křivdy. Nacházeli se v bodu zlomu.

A potom…

„Počkej tady, jenom si skočím pro udici!“ vyhrkl otec a knír se mu lehce roztřásl vzrušeným úsměvem. V malých krví podlitých očkách mu zajiskřilo.

Potom se to zlomilo.

V nich obou.

...

O Štědrém večeru se tedy otec a syn po tmě vykradli k nejbližšímu rybníku, kam spolu chodívali od té doby, co byl Evžen ještě malý kluk. Oba dnes byli kluci. Dětská radost z rybolovu jim lomcovala celým tělem.

Evžen popadl sekyrku a jal se rozbíjet led. Chvíli tam pak v té zimě stáli a sledovali, jak se měsíc odráží v díře v ledu. Otec mezitím připevnil rybí alarm na svůj prut. Potom se na sebe podívali. Už bylo načase – odráželo se jim v malých zarudlých očkách. Už bylo načase.

Nato svorně nahodili své udice. Ozvalo se dvojí šplouchnutí. Společně usedli na rozkládací židle a čekali. Malinko se usmívali do tmy. Lovili vánočního kapra.

Rybáři jsou svědky.

Otec a syn se toho večera stali svědky vlastního smíření. Svědky zázraku. Věděli, že je toho ještě čeká hodně. Museli napravit vzniklé škody, ošetřit staré rány. Ale dnes… Dnes stačilo to, co měli. To, čím byli. To, že tam byli. Spolu. Seděli bok po boku ve tmě, naprosto odhodlaní.

Odhodlaní rybařit.

Po několika hodinách se to ozvalo:

Odbíjení jejich zvonů.

Sladký hlas zimních sirén.

Volání lidského království.

Řev pohádkového majáku.

Rybí alarm se rozezvučel na plné obrátky a otec se začal hurónsky smát, zatímco zběsile točil navijákem. Byla to nádherná podívaná. Smál se vším, čím ten večer byl. S pusou dokořán hltal hladinu vody očkama. Evžen se díval na tátu a do očí se mu začaly rvát slzy. Sundal si klobouk a položil si ho přes dojatý obličej.

Jeho matka tam byla s nimi.

Někteří lidé se prostě nahodit udici rozhodnou.