Pokaždé když se blíží konec roku, začnu panikařit. Vzpomenu si na všechna novoroční předsevzetí, která jsem si na sebe ušila v lednu: Více sedat za volant. Chodit pravidelně běhat (proč se mi to místo třikrát týdně vždycky povede tak třikrát za rok?). Dočíst tu knížku, která se mi na nočním stolku válí už od předminulých Vánoc a z níž mě fakt už nebaví utírat prach

Michal svůj minulý blog věnoval HumbookFestu, psal téměř o všem, co se tam dělo – od jeho ranního příchodu až po bourání stánku. Téměř o všem, ale něco vynechal. Možná to udělal proto, aby mi prokázal službu a já jsem měla tenhle týden o čem psát, ale možná si taky uvědomil, že něco takového si zaslouží víc prostoru, ideálně samostatný blog. Na HumbookFestu totiž došlo k vyhlášení vítězného rukopisu naší soutěže, jejímž tématem letos bylo Na cestě létem.

Asi vám bylo jasné, o čem můj dnešní blog bude. O akci, na kterou se celý rok těším. O akci, na kterou se snad i vy celý rok těšíte. O akci, která je vždycky skvělá. O akci, na které panuje úžasná atmosféra. O akci, kde ze všech lidí vyzařuje neuvěřitelně pozitivní energie. O akci, kde se sejdou tisíce lidí, aby si celý den užívali YA knihy a vše okolo nich. Prostě o HumbookFestu.

Prosím vás, to si člověk na chvíli odskočí na dovolenou za sluníčkem a tady se mezitím svět zblázní, podzim skončí a začne… no, já ani nevím, jak tu katastrofu za oknem pojmenovat?! Cestou z letiště v letních šatech a podzimní bundě jsem v minus pěti málem umrzla a rýmičku jsem si teda pořídila nádhernou, ale už jsem zas tu a u knížek, jupíjej! Ale než začneme o tom, co se na vás knižně chystá, tak trochu hlasováníčka – možná už víte, že započalo první kolo Goodreads Choice Awards s nejlepšími knihami za rok 2022. Respektive, už skoro končí, konkrétně je v něm možné hlasovat do 27. listopadu, takže to rozhodně neodkládejte. A já bych vám tu chtěla připomenout, kterým našim skvostům to tam můžete takzvaně hodit, jo!

Poslední dobou se stmívá fakt hodně brzo. Víte, co to znamená? Brzo přijde Ježíšek! A ten přeci nechodí za denního světla, no jen si to představte, jaká by to byla pruda, kdyby na Vánoce nebyla tma jak v pytli už ve čtyři odpoledne – kam by se podělo to kouzlo, to tajemno? (A taky by bylo mnohem těžší chodit na tajňačku užírat cukroví z krabice uložené na balkoně, tedy pokud jste z takové rodiny jako já, kde jsme ho poprvé směli vzít do pusy až na Štědrý den večer).

Narazili jste někdy na desítky let starý dopis, který byl adresovaný vaší babičce? A pokud ano, byli jste v pokušení si ho přečíst? Například mně se to stalo. Vyklízela jsem jednu místnost v domě, ve kterém dřív žili babička s dědou, a našla obálku, na které bylo napsáno, že ji smí otevřít jen a jen moje babička a nikdo jiný. Co byste udělali na mém místě? Otevřeli ji a podívali se, co je uvnitř, nebo její tajemství nechali být? Chvíli jsem nad tím dumala a byla na vážkách, ale zvědavost nakonec přece jen zvítězila. Moje dilema bylo o to menší, že babička i dědeček už byli po smrti. Když jsem tu obálku otevřela, zjistila jsem, že je v ní desítky let starý dopis, který psal dědeček babičce. I kdyby se nepodepsal, vím to s naprostou jistotou. Jeho rukopis poznám.

Dneska je venku počasí, že by člověk psa nevyhnal, ale je to naprosto dokonalý čas na čtení. Už to o mně víte, ale já tohle počasí miluju, zvlášť když si můžu sednout do křesla, uvařit si kafe, rozsvítit čtecí lampu a pustit se do pořádné bichle, která mi vydrží na pár hodin až dnů

Už dlouho se nervózně houpu na židli (je to taková ta pojízdná kancelářská, a ne, není to nejlepší nápad, rozhodně to nezkoušejte doma!) a přemýšlím, jak zahájit tenhle blog. Drazí kolegové mi poradili, ať napíšu o tom, jak se těším na oběd. Tak tedy – těším se velmi, neb mě už docela dlouho sužuje přímo vlčí hlad, a navíc se už taky těším na naše oblíbené obědové konverzační kolečko točící se kolem tématu „co budete dělat o víkendu“, případně „co jste dělali minulý víkend“. Doufám, že tento týden bude ještě pestřejší než obvykle, protože nám Michal vypoví všechny zážitky z knižního veletrhu ve Frankfurtu. Zatím prozradil jenom to, že cestou zpátky příšerně lilo a že celý veletrh se nesl ve znamení mnohdy překvapivých bezpečnostních opatření provázejících návštěvu španělského krále. Ale o tom vám určitě poví příští týden.

Nazdárek vespolek! Hlavní knižní sezona je v plném proudu, nové knížky se valí jedna za druhou, tak doufám, že všichni pravidelně odcházíte z knihkupectví s kupičkou, aby bylo co číst – protože co taky v tomhle hnusu, co se vydává za počasí, dělat, žejo! (Ne, beru zpátky. Babí léto minulý týden jsem si fakt užila, jo, abych se zase jen nerouhala. Jen teď ty ranní tři stupně nad nulou mě trápí. Fňuk.)

Je podzim. Ráno tma, přes den pošmourno a mnohdy déšť, sem tam slunce. A dny se pořád krátí. Pro jedince citlivé na úbytek světla není podzim zrovna příjemné období. A je otázka, jak se s tímhle méně příjemným časem vypořádat. Asi vás nepřekvapí, že já osobně doporučuju trávit podzim s knihou v ruce, ideálně u krbu. Případně si na sebe ještě můžete pustit horské slunce. Ale pokud jde o ty knihy, zásadní je, jestli jste ten typ, co radši sáhne po letním čtení, aby se trochu ohřál a odreagoval, nebo jestli půjdete své náladě takzvaně naproti. Dnešní blog bude věnovaný spíš druhé skupině čtenářů, protože bych v něm chtěla psát o několika našich knihách z žánru heavy contemporary.