Řekněme si to takhle: máme všichni doma strašně moc knížek? (Doufám, že) Ano. Vejdou se nám do knihovniček a poliček? Ne. Kupí se všude možně, i na docela nepravděpodobných, nebo i poněkud nepraktických místech (mrazák nic moc, to vám povídám)? Jistěže. Půjdeme na Svět knihy a doneseme si domů pár nových svazků, které do těch poliček budeme muset nacpat s rozběhem, protože to ani jinak nepůjde? Ne asi. A to je prosím praktický život knihomola v kostce.

Květen je pro knihomoly svátek – především proto, že se obvykle koná pražský knižní veletrh Svět knihy. A letos tomu není jinak. Ale v květnu taky v CooBoo vychází obrovská spousta novinek, tolik, že se v nich člověk těžko orientuje, a tak jsem si řekla, že bych v dnešním blogu měla na některé z nich upozornit. Samozřejmě na ty, které vznikají mně pod rukama.

Nazdárek všem, tak konečně to venku vypadá aspoň maliličko jarně. Já už fakt nevím, komu tímhle to počasí jako prospěje? Vždyť máme zimu už asi půl roku! Takže sluníčko vítám opravdu nadšeně a už si dělám plány na knížku ke snídani na balkoně na sobotní dopoledne. Všichni si držme palce, ať to vyjde!

Na světě jsou víceméně dva druhy lidí: Jednak ti, kterým je Jane Austenová úplně volná, nebo ji nesnášejí, protože si myslí, že číst si o plesech, dopoledních návštěvách, čajích o páté, společenských konvencích a zejména nabídkách k sňatku, je totální ztráta času. No a pak je tady ta druhá skupina, která zná aspoň některé romány této velké spisovatelky téměř nazpaměť, o víkendech obráží empírové plesy, čaj o páté patří k jejich dennímu chlebu a občas je napadne, že by bylo hezké někomu místo zprávy na whatsaappu poslat dopis ručně psaný husím brkem namáčeným ve stylovém kalamáři. Jo, a taky jsou skálopevně přesvědčeni, že nejsměšnější figurkou v dějinách světové literatury je tutově pan Collins.

Dneska trochu výjimečně píšu blog už ve čtvrtek, protože jak si asi většina z vás všimla, začínají Velikonoce a s nimi spousta nepovedených (alespoň v mém případě) beránků, prstů zamotaných do pletené pomlázky (ano, opět můj případ), barvených vajíček, která nejdou oloupat (a následného vymýšlení, co všechno ještě lze z vajíček natvrdo udělat, aby se jich člověk konečně zbavil), podivných koledníků, kterým už je nějaký ten pátek a místo čokolády by raději chtěli „cokoli, co teče, a není to voda, hahahá“. Ale kromě toho je to taky doba, kdy má člověk trochu víc času na čtení (i když letos zdá se kvůli počasí odpadá možnost, že by si člověk sedl někam na lavičku do parku nebo do venkovní zahrádky nějaké kavárny a čtením tam strávil příjemné odpoledne). A já osobně se budu věnovat jedné novince celosvětově nesmírně populární autorky…

Prosím vás, tak březen je pryč a jaro teda za mě furt nikde. Ten Mordor posledních dnů mě už intenzivně nebaví a objednala bych si kvetoucí stromy a narcisky, díkydík. Každopádně jsem vás přišla varovat: duben je poslední měsíc, kdy můžete dohnat knižní resty, jo. Protože v květnu před Světem knihy na vás nahrneme tolik novinek, že vám vypadnou očička. Knihodeň, aka knižní povodeň, se blíží. Byli jste varováni.

Před časem mi od jedné literární agentky přišla nabídka rukopisu od mladé autorky Ann Liang. Zahraniční agentka se rozplývala, že lepší rom-com ještě nečetla, jakmile se jí rukopis dostal do rukou, všechno odložila, hned se do něj pustila a už se od něj nehnula. Přečetla ho na jeden zátah. A já jsem si říkala, jo, jasně, to ti tak budu věřit. Že je to baví, pořád psát, jak nad nějakým rukopisem strávili celý víkend, nic s nimi nebylo, partner/partnerka/rodina na ně byli naštvaní, protože pořád čučeli do čtečky a jich si vůbec nevšímali. Prostě jsem si říkala, že jsou to takové ty klasické vychvalovací kecy. Nicméně rukopis jsem si nechala poslat, že se na něj podívám.

To máme ale krásný den! Teda aspoň tady v Praze, v pátek dopoledne. Slunce svítí, ptáčci cvrlikají, jarní květiny kvetou, ach! Teploměr teda nebyl dnes ráno až takový optimista, tak jsem si na procházku se psem raději ještě vzala čepici i rukavice a musím přiznat, že když proti nám běžela slečna jen v tričku s krátkým rukávem a v šortkách, poněkud mě to rozhodilo. Nu co, třeba byla minulý týden na dovolené někde na jihu a už ji přestalo bavit nosit spoustu oblečení, tak prostě dělá jaro, seč může.

Jak jsem psal v posledním blogu, letos se už na začátku března uskutečnil knižní veletrh v Bologni. A já hlásím, že i přes anabázi, kdy jsme do Itálie letěli s několika přestupy prakticky přes severní pól, jsem se z něj právě vrátil. Jak bych vám ho jen popsal…

Prosím vás, můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že už je březen? Jen tak, sám od sebe, takhle rychle? Přijde vám to normální? Mně totiž teda moc ne. Před chvilkou začínal leden, člověk mrkne a dějou se věci… S tímhle tempem tu při příštím blogu máme prázdniny.