Jestli nás znáte už nějaký ten pátek, určitě víte, že pro nás, redaktorky uvyklé pracovní rutině sestávající z redigování, dělání korektur, posuzování rukopisů, vyplňování tabulek, psaní e-mailů, vaření kafí, drbání v kuchyňce a popojíždění po kanceláři na židli, znamená každá akce „venku“ velkou slávu. A co teprve, když nás autorka pozve na křest někam, kam musíme jet několik hodin vlakem! To už je opravdu velká věc!

Měsíc se s měsícem sešel, strašně to letí, a už je zase řada na mně, abych psala blog. Venku lije, vůbec nic mě tam netáhne, a tak je o to snazší sednout si k počítači a pustit se do toho. Navíc jsou dneska podzimní prázdniny a naše kanceláře téměř zejí prázdnotou. Je tu ticho a klid. Takže vlastně ideální podmínky. A v těchhle ideálních podmínkách bych vám ráda představila jednu novou českou fantasy, kterou jsme si nechali pěkně uležet, aby dozrála, a ke které před časem Dory Cizko stvořila krásnou obálku. Ta knížka se jmenuje Strážci živlů a napsala ji Alice Lily Neradová.

Chtěli byste vydat knihu? A chtěli byste se stát hvězdou příštího HumbookFestu či HumbookStage? Umíte nadchnout publikum pro svůj příběh? Pak rozhodně pokračujte ve čtení! Již popáté hledáme ty nejlepší rukopisy a nejskvělejší autorky a autory!

V posledním blogu Tereza naznačila, že se toho teď v CooBoo mění hodně – a měla pravdu. Vlastně se nám vystřídala půlka redakce, Michal, jak známo, odplul k břehům dospělé literatury, Katka naopak k těm nejvíc dětským a já jsem se s Terezou vrátila na své staré místo a rovnou do víru dění – protože v říjnu je nejen Humbook, ale i knižní veletrh ve Frankfurtu, po kterém teď Tereza běhá a vybírá pro vás ty nejzajímavější tituly na příští rok. Držíme jí palce, ať má šťastnou ruku!

Jak avizoval už Michal ve svém rozlučkovém blogu a taky minulý týden Adéla, v CooBoo se za posledních pár týdnů udály velké změny. Michal nám zamával a odebral se do dospělejší redakce a Katka zase za ještě o fous veselejšími starostmi, než jsou knihy (protože co si budem, ty pořád ještě roztomile nežvatlají a nepotřebují vás 24 hodin denně, vztah kniha – čtenář spíš funguje naopak. Jen si to přiznejte, určitě máte nějakou knihu, na kterou s láskou žvatláte a potřebujete ji mít neustále u sebe…) Ale abych neodbíhala od důležitých věcí! CooBoo samozřejmě nemohlo zůstat takhle poloviční, takže jsem se od žvatlajících bytostí do redakce vrátila zase já. Po dvou letech. Tak mě tu máte! :D

Povím vám, že sednout si takhle v pátek ráno k prázdné stránce s tím, že mám psát blog, když se v poslední době v naší redakci udály tak nesmírné veletoče, není jen tak. Ještě jsem ani neusušila kapesník, jak jsem byla nakřivo z toho, že se půlka z nás vydala jiným směrem (mávám Katce i jejím novým starostem a doufám, že jí budou dělat ještě větší radost než knihy se zlatou ražbou POD přebalem, mapou na předsádkách a barevnou ořízkou k tomu, a mávám i Michalovi a jeho dospělejším knihám a přeju mu, aby si při práci mohl konečně naplno… otevřít okno, i když je venku třicet sedm pod nulou, a ne, vůbec nejsem dojatá), a už naprosto zběsile jásám, protože se k nám do redakce vrátily známé tváře. Nicméně nebudu předbíhat, protože se samy uvedou v některém z příštích blogů. 😊 Zatím budeme dělat tajemný hrad v Karpatech…

Musím říct, že v redakci je to teď trochu smutné – Katka mateří na mateřské, Adéla se sluní na ostrově uprostřed Středozemního moře a Iveta dneska pracuje z domova. Takže se tu dívám na svůj polovypitý hrnek kafe (no dobře, já si dělám zásadně jednolokové a silné), závidím Adéle a Ivetě a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Nicméně i když sedím v kanceláři, na ostrov se plavím – vlastně hned na několik ostrovů.

Blíží se konec září – dnes už i počasí naznačuje podzim – a s koncem září se blíží i říjen a s ním samozřejmě… HumbookFest! Což mi připomněla kupička knížek, kterou jsem včera našla na stole u sebe v kanceláři.

Tak jak si zvykáte na to, že už je vlastně podzim? Teda že by spíš měl být, počasí je pořád dost letní, ale večer nebo ráno už to připomíná čas, kdy člověk netouží po ničem jiném než chlupaté dece a horké čokoládě… Já jsem se s tím teda pořád ještě moc nesmířila (taky jsme měli celé léto v kanceláři arktické klima, žejo), ale na druhou stranu máme na podzim dost dobré vyhlídky, protože se chystá obrovská kupa skvělých knížek, které se přesně na takové chladnější večery hodí. Takže vlastně asi dobrý…

Když člověk chodí do práce, najednou začne zapomínat na věci, které ještě nedávno hodně intenzivně řešil. A tak když jsem v pondělí nastoupil do metra, byl jsem trochu zaražen, že poslední dobou obvykle poloprázdné vagony jsou najednou narvané k prasknutí žáky a studenty, kteří kromě obvyklých stesků na to, že jim opět nepřišel dopis z Bradavic, řeší, kde byli o prázdninách, co dělali a moc se jim (ne)chce zpátky do školy. Po deseti minutách intenzivního přemýšlení mě konečně trklo, že už je září a začal školní rok. Po vyřešení téhle záhady jsem tak konečně mohl v klidu jít do práce. Nicméně i když jsem se snažil, cestou jsem si stále nemohl navodit tu směsici těšení se, nadšení, že uvidím spolužáky, a trochu naštvání, že už zase začala škola, kterou jsem vždycky prožíval první školní den. Takže si myslím, že i v práci by měly být povinné dvouměsíční prázdniny, aby tyto pocity zažívali všichni. 😉